"Ne"cvičme s dětmi

Již pět let píši další knihu, kterou jsem se nakonec touto formou rozhodla předložit Tobě, s láskou, pokorou a vděčností - bez nákladů na výtisk, bez honoráře. 

Cílem je, aby se dostala k těm, kteří v ní najdou pochopení, uvědomění si, prozření. 

Možná někomu nebude sedět, ale to se mne netýká. Já jsem ten, kdo takto přemýšlí, hledá smysl a nikomu nic nevnucuje. 

Děkuji

NECVIČME S DĚTMI

Jak už jsem zmiňovala, byla jsem 30 let učitelkou na základní škole. Točí se kolem mne synové, neteře, synovci, praneteře, prasynovci, děti kamarádů a známých. V současnosti se věnuji dětským srdcím soukromě. Prostě můj život se točí kolem dětí a děti kolem mne.

Už jako puberťačka jsem vyhledávala opatrování dětí. Naplňovaly mne chvilky, ve kterých jsem mohla být součástí dětské hry. Vymýšlela jsem různé činnosti, jak naplnit svěřencům volný čas bez rodičů. Nerespektovala jsem aktivity svých vrstevníků, ale věnovala se mladší generaci. S důvěrou mně byly svěřovány a ty chvilky jsem s pokorou vychutnávala.

V určitém úseku svého života jsem byla součástí procesu vymanění se náctiletého člena rodiny z drogové závislosti. Nebyly to snadné chvilky. Oba na to dodnes s pokorou vzpomínáme a mne to posunulo zase dál.

Mám pocit, že jsem dostatečně empatická k dětem a tím jim často pomáhám vymotat se z problémů, jež vycházejí z nich samotných, rodinného zázemí a společenského systému. Pochopila jsem a za to děkuji. Co jsem "nacítila", to předávám dál, protože kolem sebe vidím, jak v rodinách, ve společnosti se dětskému citu často nerozumí. Jak jsme k dětem nespravedliví a hrajeme si nesprávnou měrou na autority, nebo na kamarády. 

Chybování je dobrá zkušenost

Součástí naší životní pouti je chybování. Chyby mají všeobecně špatnou pověst. Přitom kdo nechybuje, se nemá z čeho ponaučit, pochopit a následně růst. Podíváme-li se na prožitou část života a projdeme si chyby ve vlastních činech, zpravidla zjistíme, že nám vždy dávaly šanci, abychom se zorientovali a správně vykročili dál.

To nastane tehdy, pokud dotyčný vnímá a uvědomuje si a především si vlastní chyby nevyčítá. Chybu je nutné si vždy přiznat, nelitovat se, protože tam, kde jsme ji udělali, nelze už měnit. Pokud si ji nepřiznáme, tvoříme tím další chybu. Pak v takovém kolotoči skomíráme, vytváříme sebeklam, ospravedlňování zaměřené proti sobě, okolí.

Ve výchově je nanejvýš důležité vlastní chyby přiznat před dětmi. Ať v útlém věku, nejlépe hned, pokud jsme si uvědomili, nebo po pochopení kdykoliv jindy. Jakmile děcko vidí, že chybujeme, nebude se bát činit stejně a ve výsledku přijme takovou skutečnost. Naučí se tak od nás vlastní chybování přiznávat a hledat odpuštění.

Ve výchově synů jsem mnohdy chybovala a mohla bych dodnes bojovat s výčitkami. Ale je mi jasné, že každý se učí pokusem – omylem – zkušeností. Stejně tak moje první roky ve školství se liší od dnešního přístupu ke svěřencům, ale to je opět o zkušenostech, pochopení. Vše se vyvíjí a následně posunuje. Co bylo včera, je dnes jinak. To je logické a současně důležité pochopit. Nelamentovat.

Pro mě je podstatné, abych si své chyby nevyčítala, pochopila a sama sobě odpustila. Každý můj omyl měl posunout mne a dítě dál, stejně jako každý můj úspěch kotvil posun vlastního i svěřeného dítěte a moji zkušenost.

Dnes už vím, proč si syn od útlého věku opakovaně vyvolával migrény, proč druhý syn často v noci plakal, proč se někdo z blízkých ocitl v drogové závislosti, někdo z příbuzných se rozvedl. To jsem však tenkrát nechápala. Až pozdější uvědomění mne nastavilo na pochopení. Přišlo s věkem a zkušenostmi. Ale tak je to v životě normální. Chybujme, následně hledejme souvislosti, chyby napravujme a odpusťme si.

Jako odměnu vlastnímu odpuštění vnímám, že se synové rádi vracejí domů, jejich protějšky vyhledávají chvilky se mnou, rodina se schází, že se ke mně bývalí žáci po letech hlásí a tvrdí, že na mne rádi vzpomínají.

Dokonalost přichází se zkušenostmi. Až jednou budeme dokonalí, naše životní pouť bude naplněna. Zkušenostmi a pochopením můžeme předejít pozdějším výčitkám a následkům naší výchovy, našeho jednání – nastavení dětí do života a jejich nemocem, stejně jako našim.

Dalajláma vyřkl krásnou větu formulovanou přibližně tak, že existují pouze dva dny v roce, kdy nemůžeš udělat nic. Jedním z nich je včerejšek a druhým dnem je zítřek. Proto je jasné, že dnešek je tím správným dnem, kdy má člověk konat a žít.

Děti takto žijí, soustředí se na přítomnost, což jsme my dospělí zapomněli. Pokud se dítě pustí do nějaké hry, neodvoláme jej ani k jídlu. Jsou současnou situací pohlceny a prožívají ji v plné míře. Užívají si hru. Nepřemýšlí nad příchozím pocitem hladu. Ten pocítí, až hru ukončí – dohrají. V tomto procesu jim mnohdy nerozumíme, protože sami přemýšlíme jinak, ctíme pravidla někým nastavená, v sobě zakódovaná.

Co má člověk ze života, když přemýšlí o zítřku, nebo se babrá v minulosti a nevychutnává si současnou chvilku? Žije napůl. Neužívá si. Skomírá. Je hloupý? Nikoliv, jen nechápe. Ocitá se v bludném kruhu a hledá cestu z něj. Nebo naopak nehledá. To je životní nastavení nás samotných. Nevyčítejme si minulost, směřujme přes šťastnou přítomnost do zdravé budoucnosti.

Nemoc, úraz je výzva

Cílem každého člověka je uchovat si zdravý, plnohodnotný život. Někdy je tato pouť narušena úrazem, nemocí. Mnoho lidí pak nespravedlivě vyčítá osudu, že je tímto způsobem omezeno. Děti jsou často nemocné, stejně jako se jim nevyhýbají úrazy. Proč tomu tak je?

Nemoc kopíruje naše myšlení. Z větší části (z cca 75%) jsou naše emoce právě spouštěči. Pokud odstraníme příčiny (emoce), nebudou už žádné následky (nemoci, úrazy). Jakmile situaci pochopíme, sami nastavujeme brzké uzdravení dítěte, stejně jako sebe.

Nemoc, úraz, bolest je dar, který nastavuje na řešení, přehodnocení. Ukazují, že jsme někde opakovaně chybovali. Ochraňují nás před ještě většími prohřešky. To, co nejsme schopni zvládnout na vědomé rovině, začne postupem času tělo "řešit" za nás. Nalezení příčiny přináší úlevu od bolesti, uzdravení se, avšak tehdy, pokud přijmeme, pochopíme a následně řešíme.

Nemoci dětí ovlivňuje z velké části vztah s rodiči a rodinné prostředí celkově. Dítě tak ukazuje, co v rodině cítí, jak přijímá skutečnost. Souběžně s tím koresponduje školka, škola, prostředí, kde se dítě pohybuje v systému. Nemoc kopíruje myšlení, vnímání, konání.

Dále v mé knize...

Rodina

Vztah životních partnerů je nejdůležitějším, nejtěsnějším, nejdůvěrnějším, nejbohatším vztahem dvou lidí, který přináší největší radost a uspokojení a následný plod lásky – dítě. Láska se rozšířila mezi tři. Láska se ztrojnásobila, ta se nikdy nedělí. Jsou to nejkrásnější svazky na světě.

Rodina je základ státu – heslo socialismu. Ne všechna taková hesla jsou od věci. Fungující rodiny jsou pro stát velkou pozitivní energií. Taková společnost je zdravá a prosperující.

Tam, kde v rodině existuje bezpodmínečná láska (láska přirozená – bez podmínek), z takové vzejdou do dospělosti šťastní jedinci. Jejich život bude provázet zdravý, plnohodnotný život. Pak zde hraje roli karma - o ní více ve 3. kapitole.

Manželství je základ rodiny. Mnoho párů přivádí na svět děti, aniž by byli oddáni. Taková rodina není celistvá z mnoha důvodů, které zde nebudu rozepisovat, protože se chci věnovat jen dětským očím. Z těch je čitelné, že rodiče mají jiná příjmení, což přirozeně přijímají, avšak nechápou. Už tady narážíme. 

Mužská a ženská energie tvoří celek. Navzájem se doplňují a naplňují život jedinců. Společně jsou schopni tvořit, plodit a zajistit tak harmonii. Právě život s partnerem je naplněním života. Tato energie je celistvá, vyrovnaná a nanejvýš zdravá. Z této pozice se pak přivádí na svět zdravé, spokojené děti.

Dítě přichází na svět skrze nás, nikoliv pro nás. A třebaže jsou s námi, přece nám nepatří. Můžeme jim dát svou Lásku, ne však své myšlenky, neboť ony mají své vlastní nastavení. Pak bychom je takto měli přijmout, respektovat. 

Ve chvíli početí se vědomí jedince točí kolem matky a vstupuje do hmotného těla. Je tak čisté, neposkvrněné. Pak nastupuje pouť, kterou jim servírují právě rodiče. Záleží na nastavení všech ať v době prenatální, tak po porodu.

Prenatální doba je startem pro jedince. Jak se tomuto období přizpůsobí matka a okolí, je podstatou přijmutí dětského vnímání. Maminka je prioritou a táta by se měl stát v této době součástí, oporou. Okolí pak doplňkem. Vše se připravuje na novou situaci a je nepřijatelné předvídat a předpokládat, jak se život rodiny bude dál vyvíjet. Důležité je, jak je maminka podporována ze všech těchto stran a jak se díky těmto vztahům cítí. Tak se tvoří a vzniká nová rodina. 

Porod hraje podstatnou úlohu na jeho vědomí. Důležité je, v jakém prostředí probíhá. Pokud v láskyplném (ať domácím, či nemocničním), přestože je zrod mnohdy složitější, nastavuje se pak láskyplný vztah mezi matkou a dítětem snadněji. Z bolesti vchází štěstí a to jak matky, tak rodícího se dítěte. Přijměme dítě s úlevou do našeho života. Ať se stane součástí a současně jedinečností. Je nás o jednoho (dva…) víc a to s láskou přijměme.

Cílem spokojenosti všech je ctít rodinu bez výhrad. Nikomu nevyčítat a respektovat, tolerovat. S každým dnem vnímat štěstí a lásku i pokud to není situace podle představ. Potlačme iluze o rodině.

Výchova

Po prenatálním období a porodu přichází naše výchovná pouť, někdy vědomá a mnohdy nevědomá. Každý rodičovský čin se stává výchovným aspektem - ať už se jedná o vlastní postoj k dítěti, k partnerovi, či k okolí, pokud u něj stojí nebo ho vnímá vaše dítě.

Uvědomme si, že dítě nejvíce nasává naše chování, činy, jednání - i když nevědomě, přibližně do tří let svého věku. V tomto období si otiskuje a mapuje do vědomí všechno, co se kolem děje. Měli bychom být naprosto pozorní a především vzoroví rodiče, průvodci, protože tyto okamžiky ovlivní většinu vnímání a jednání (až 80%) v pozdějším věku.

Maminka se přirozeně stává jeho srdcem (vždyť pod jejím srdcem bylo devět měsíců). Její role je nezaměnitelná a v tomto období nejdůležitější. Partner by měl respektovat její činy a podporovat ji. V ideálním případě by měl mít na prvním místě hlavně pohodu ženy, kterou pak žena může přenášet na dítě. 

Do šesti let se pak zformuluje osobnost, která je z 90% neměnná. Šest (sedm) let je v podstatě jediné období, kdy můžeme takzvaně vychovávat, připravovat dítě na život. Nejvíce tedy záleží, jak k dítěti zejména v této druhé etapě přistupujeme jako rodiče a vzor. Učí se nápodobou našeho chování, jednání. Pak už nám nastavuje jen zrcadlo.

V tomto období je nutné předkládat dětem co nejvíce prožitků. Aby si něco zkusily, zažily, prošly si co nejvíce reálnými věcmi. Ty na telefonech a tabletech nenajdou. Na nich pouze vnímají radost ze hry, mnohdy s nimi spojenou nervozitu. Především v tomto období nejsnadněji získávají závislosti.

Jakmile jim chybí reálný svět s pár klopýtnutími, rozbitým kolenem, čelení nepohodě, či třeba přijmutím strachu ze situace, ve kterém si najde hranice, není nastaveno na realitu. Dětství má být o prožitku, který nemusí být vždy vlídný. 

Tyto dvě epochy jsou jediné, kdy můžeme dítě svým vzorem vychovávat a nastavovat do pochopení života. Vše se jim (nám) po zbytek života vrátí - s příchodem do školních zařízení, v pubertě i v dospělosti.

V tomto období věnujme dětem mazlení tolik, kolik si vyžadují. Je to pro jejich vývoj velmi důležité. Některé ho potřebují více, jiné méně. Nikdy by v tomto ohledu nemělo dítě strádat. Pokud je fyzické něhy nedostatek, bude si ho hledat u jiných - učitelích, trenérech, průvodcích a to je nepřirozené. 

Děti vychovávej, veď je, ale pusť do vlastního života. Cílem je učit se respektovat soukromí každého. To je pak pochopitelné především v období dospívání. Doba, kdy se z děvčete či kluka stává slečna, hoch, je v rodinách dost často složitá pro obě strany. Zjednodušili bychom si ji však tím, že my jako rodiče vše přijmeme s nadhledem a současně si vzpomeneme na vlastní pocity v pubertě. Někdo z nás nenáviděl svoje dospívající tělo, jiný vlastní rodiče, sourozence, další pak z nepochopitelných důvodů nezvládal vlastní emoce. Hodně z nás prožívalo vše dohromady. Pokud si uvědomíme, pochopíme své děti. 

Především bychom měli náctiletým nabídnout absolutní soukromí. Když jsme je vychovávali v lásce a naučili je poznat hranice, můžeme důvěřovat, že to nezneužijí. Jen se musí prokousat. Buďme nablízku, respektujme jejich neochotu s námi komunikovat a v případě chtěné komunikace je nechme argumentovat - s pochopením naslouchejme a s láskou reagujme. Tak si utvoříme snadnější soužití z obou stran.

Pokud se naučím ctít každého s jeho přirozenostmi a vyzdvihovat jeho přednosti, potom budu žít ve vyvážených rodinných vztazích. A to je cíl bytí, základ rodiny, čisté lásky.

Rodina má dítěti vytvořit zázemí. Jakmile je odtrženo od matčina prsu, učí se vlastními zkušenostmi. Pravda, že někdy zakopne, rozbije si bradu, pláče, smutní. To je zkušenost, která ho nastaví na další podobnou situaci, ve které bude vědět, jak se má lépe orientovat. Zázemí v podobě jistoty domova ho přirozeně podporuje v jeho krůčcích, krocích, skocích.

Výchovné prohřešky

☯️  Na obrázku Jin jang je znatelná polarita, protiklady (černá, bílá), jež společně tvoří celek (kruh). Zobrazuje to přirozenost ženské energie a jako protipól energie mužské. Ženská (jinová energie) produkuje myšlenky, nápady, emoce, lásku, moudrost, pocity, tedy duševní stavy – inspirace všeho druhu. Mužská (jangová energie) je tvořivá, senzitivní, realistická, uskutečňuje, je svobodná. Malé tečky v obou polích vyjadřují přítomnost jinu v jangu a naopak. Tedy ženská energie je také tvůrčí a mužská disponuje s oduševnělostí. Velikost kruhů naznačuje nakolik. Děti by měly mít kolem sebe obě tyto polarity pro zdravý vývoj.

Tyto přirozené polarity mnohdy v dětech potlačujeme, jindy tu nesprávnou vyzdvihujeme z rodičovského nastavení. Pokoušíme se je přetvářet v jejich neprospěch. "Přece holčička nebude hrát fotbal. Copak kluci si hrají s panenkami? Nebreč, jsi chlap! Holky nosí šatičky." Takto je blokujeme a tím dostáváme do vlastní rozpolcenosti. Veďme děti k holčičí a chlapecké činnosti a nastavení, ale neberme jim jejich přirozené potřeby a projevy vycházející z opaku.

Děti v útlém věku nás (rodiče) vnímají jako bohy. Každý náš čin je pro ně vzorový a neměnný. Takovou moc máme. Chovejme se tedy jako bohové – vzor našeho potomstva. Regulujme vlastní chování, přístup k životu. Vnímejme, co říkáme, jak jednáme. Nehřešme slovem ani činem, když chceme, abychom naše dítě vhodně připravili na život.

Nelamentujme, pokud s námi potomek nevhodně komunikuje, když jsme ve výchovném období nevhodně komunikovali spolu, s manželem, nedotahovali věci do konce ve výchovném procesu, nebyli kreativní v přístupu k vlastnímu dítěti.

Vychovávejme kreativní děti. To nedokážeme s horou hraček, ale naopak s málem. S maličkostmi si tvoří příběhy, které musí vymýšlet. Rozvíjí tak vlastní fantazii. Netvořme jim nepřetržité podněty, nechme je vytvářet si je samotné. Buďme jim nablízku, ale ne stále součástí jejich tvorby, hry. Vlídně k nim přistupujme, když nás o něco požádají. Nechme děti nudit se.

Nesnažme se milovat vlastní představu o dítěti víc, než jeho samého. Tvořili bychom následně vztah nefunkční. Nežijme domněnkami o ideálním dítěti. Takové idey často pochytáváme na internetu, ve filmech, seriálech, knihách, písních a následně si vytváříme představy o "ideálním" dítěti. To se ale řítíme do obrovského průšvihu. Tvořme vztah vlastními činy, tolerancí jedinečnosti.

Nedávejme dítěti tablet, telefon minimálně do školního věku do ruky. Kreativita se ocitá na bodě nula s jakoukoliv aplikací (i výukovou) a současně v tomto období snadněji vzniká závislost. Nenahrazujme běhání venku telefonem, televizí s odůvodněním, že je pod kontrolou, tedy v bezpečí. Na internetu se ocitá mnohdy také v nebezpečí, i kdyby rodič jakkoliv zamezil přístup na určité stránky a sítě. 

Pokud jste dosud pěstovali k sobě důvěru, nepotřebujete ho sledovat, kde surfuje, nebo dokonce, kde se pohybuje, zda došel včas do školy pomocí sdílené aplikace.

Každý človíček se rodí s citem. Rozum získává se zkušenostmi, které ho potkávají. Vše si musí vyzkoušet, aby poznal, zda to je příjemné nebo ne. Je velice zvídavé a chce poznávat. Tak získává zkušenosti a připravuje se na další životní zkoušky.

V tomto zkoumání se zorientuje rozum lépe, když mu rodič zkušenost nepředkládá (kromě hranic, které ho ohrožují na fyzické úrovni). Přes emoční újmu se lépe prokouše k uvědomění si – musí si něco zažít sám. To je škola, um, do kterého rodiče nemají zasahovat, protože tím človíčka nenechají projít zkušeností, kterou příště ve stejné situaci může využít.

Většinou rodič jedná nevědomky, něco uspěchá, přehání, nedotáhne do konce. Pak ale má vnímat emoce a nemoci svých potomků jako upozornění, že něco ve výchově není v pořádku. To je stav ideální.

Je nanejvýš důležité ukazovat potomkům správnou cestu, a současně být ve výchově důsledný. Na všech z nás je vidět, nakolik byli rodiče důslední. Z toho si neseme do života nastavení, jak budeme zabezpečovat rodinu, dokončovat zadané úkoly, či se vymlouvat.

 Vymaňme ze vztahu k dětem závislost. To je neprospěšné v každém vztahu. K dětem ji mnohdy cítíme a neuvědomujeme si, že je takto svazujeme, ať jsou malé nebo dospělé. Závislý se každý z nás narodil. To především proto, aby přežil. Postupem času jsou všechny bytosti přirozeně nezávislé, svobodné, tvořící z vlastního podnětu.

Výchova formou svobody, chápání, přijímání, podporování je výchova v lásce. Součástí jsou hranice stanovené rodiči, které dítě chrání, nastavují ho na bezpečí. Ale zásada je nezametat dítěti cestičku.

Na výchově se přirozeně podílí žena a muž, z jejichž vztahu se narodila bytost. Pak partner přichází se svými praktikami výchovy, jež odkoukal ve své rodině. To je třeba vnímat a ctít. Společnými silami je pak třeba nacházet souznění ve výchově a jeden druhého v tomto procesu tolerovat. Přirozeně muž důvěřuje výchově dětí ženě, pro kterou je tato role vrozená. Žena by pak ovšem neměla prosazovat svou za každou cenu. To funguje bohužel těžko v naší současné společnosti, protože jsme egoističtí. A bezesporu je mnoho rodin, kde partneři spolu nežijí. Tvoříme zas jen vzor pro naše děti, stejně jako tvořili rodiče pro nás. Tak si v rodině nevyčítejme ani v mysli, natož nahlas.

V nedávné době jsem měla třídu se šestnácti dětmi, z toho 13 dětí bylo z rozvrácených rodin. Dvě z nich byly ve střídavé péči, zbytek se mezi rodiči nějak pohyboval. Bylo to extrémní za celou moji školní praxi.

Bohužel současný svět.

Dítě je samozřejmě spokojené, když má mámu a tátu. Ale nepohoda mezi rodiči mu škodí. Pakliže má potomek sdílet nerovnováhu rodičů, necítí se spokojené. Nedáme mu ten správný směr ve výchově a náhledu na život. Je dobré hledat vhodnou cestu pro všechny. Trápení přinese zase jenom trápení. Co cítíme, to se nám mnohonásobně vrátí. To se týká všech - tebe, jeho, i a především dítěte.

V rozvedeném manželství je nutné si uvědomit, že rodiče jsou oba, přestože dítě žije u jednoho z nich, nebo ve střídavé péči. Pak ale nekritizuj pozici partnera, se kterým jste se společně dohodli nežít. Vnímej ho stále jako rodiče potomka. Respektuj ho a nech působit na výchovu, nebo nenuť, pokud o to nemá zájem. Přijmi vše s nadhledem i v případě, že nesouhlasíš. Nech přirozenou svobodu v působení rodiče na vlastního potomka. Vztah bývalý partner – já není v tuto chvíli podstatný, je nedůležitý pro dítě i pro tebe. Nebraň tomuto druhu lásky, nelásky.

Případná střídavá péče je pro dítě složitá záležitost – dva domovy, dvě útočiště, dvě postele… v tom nejlepším případě (je-li v obou harmonie). I tak by se lépe cítilo dítě v jednom pokoji, u jednoho psacího stolu, v jedné posteli…, kde by se střídali rodiče u dítěte. Avšak v těchto případech figuruje egoismus rodičů, především spor mezi nimi, jehož součástí je dítě. Jenže ten človíček by měl být podstatou pro řešení, středobod pro který by měli najít rodiče soulad.

Zkusme si to my dospělí. Týden v určitém zázemí a další týden v jiném. Myslím, že by to většina z nás nedala. Chceme mít v situacích rutinu. Z té pak fungujeme. Proč to tedy děláte vlastním dětem?

Láska vychází z pozitivního uvažování o dítěti. Tím, že mu dáme najevo, že v něj věříme, ho inspirujeme k lásce k nám. Tato fáze ovšem vychází z hlubokého naslouchání a empatie. 

Každý člověk je přirozeně nastaven na bezpodmínečnou lásku. Vlastní potomky máme mít rádi od srdce, nikoliv s podmínkami. Milovat je za to, že jsou, nikoliv za to, jaké jsou. Bohužel mnohdy je tento druh lásky rodičem podmiňován: "Budu tě mít rád, když…" Tento druh komunikace navozuje nepřirozenost a dítě nechápe, proč ho mají rádi jen tehdy, když… Zejména děti nechápou, proč je máme rádi jen za určitých podmínek. "Když …, tak tě budu mít rád. Když …, tak tě rád nemám." Těmto větám dítě nerozumí. Ví, že vše čím prochází, vychází z vlastního přesvědčení. Konají, jak nejlépe umí. Zejména batolata a děti předškolního věku vnímají okolnosti citem a rozum teprve získávají. Jakmile k nim rodič přistupuje s pochopením, učí se a rostou v přirozeném prostředí.

Přitom pokud dělá člověk chyby, tak se ponaučí a tím roste vlastní potenciál zkušenosti. My jako rodiče jsme nastaveni chyby vlastních dětí přijímat, korigovat a ne snad za ně trestat. A hodně matoucí je to, když dítě trestáme za to, co vidí, nebo vidělo, vnímalo u nás – rodičů, ve společnosti. Nezaměňujme lásku za výchovu a naopak. 

Měla jsem krásný podklad této hypotézy. Kamarádka se zlobila na pětiletého syna, který jí v rozhovoru sdělil, že se "Na to může vysrat". Mohla použít výchovnou lekci (facku, hromobití), ale po chvilkové úvaze zjistila, že tuto větu používá často v komunikaci po telefonu, které je dítě často přítomné.

To je přesně ono. Netrestat děti za věci, které vidí u nás.

Uvědomila si dřív, než začala trestat.

Vždy si sáhněme do svědomí, než sáhneme do svědomí dítěte nebo dokonce na dítě.

Nenastavujme se na trestání za nezdar, nepochopení situace. V procesu výchovy se vyhněme způsobování dětem fyzické bolesti z naší strany. Je tak jednoduché napadnout dítě, zfackovat, či nařezat. Tato praktika je častá, ale výsledek nepřinese, ztrácí se s ní důvěra dítěte v nás. Pozice silnějšího vůči slabšímu je přinejmenším netaktní a především ubohá.

Metoda z doby výchovy v minulém století je vůči dnešním dětem nefunkční. Vím, že mnoho lidí vychovávaných v tomto období (kam spadám také) se mnou a mnoha psychology, terapeuty nebude souhlasit, neboť mají pocit, že i přes tento styl výchovy se z nich stali plnohodnotní lidé. Ovšem pak se podívejme kolem sebe a uvidíme spousta násilí našich vrstevníků, jež pochází mnohdy z fyzického trestání v dětství.

Vše se dá řešit dohodou, promluvou, vysvětlením. Tímto způsobem dítě více pochopí. Generace rodičů, prarodičů minulého století by měla přijmout, především respektovat styl výchovy, jež přijala následná generace. Nemluvme do výchovy svým dětem.

Dlužíme dětem hodně. Mnoho z nás v roli rodiče ve výchově chybuje, ale na to máme nárok. Stejně jako děti, i my se svými chybami ponaučujeme a získáváme zkušenosti. Špatný rodič je jen ten, který své chyby vůči svým dětem opakuje. Rodičovství je cesta pokusu a omylu. Vnímáme-li to tak, jsme na správné cestě být vzorem, který v nás jejich očka vidí.

Chování k ostatním, vytváření nových vztahů a projevování citů odkoukáváme od našich rodičů. Ti jsou původcem našeho chování, projevované lásky a jsou i zdrojem toho, jak řešíme přicházející situace. Rodinné vztahy jsou přípravnou školou pro život, pro založení vlastní rodiny. Pokud však nemáme správné vzory, musíme se zamyslet nad tím, zda jsme s takovým chováním spokojeni a jestli se takto chceme jednou chovat i my.

Chyby ve výchově často vychází z rodinných vzorců, kterými jsme byli vychováni. Ne každý měl ideální dětství. Ale na tom nelze stavět. Z každé zkušenosti se zas jenom poučíme. Pokud jsi právě čerstvý rodič, máš možnost na sobě pracovat.

Mnohdy neumíme posoudit, které vzorce jsou správné a jaké je třeba eliminovat. Je nutné myslet srdcem, přicházet na vlastní vzorce formou pokusu – omylu – uvědomění si. A následně pochopit, že naše vzorce předáváme další generaci, která s nimi bude zacházet ve svém životě. Je super, když rodič je pozitivním vzorem. Ovšem z negativních vzorců si člověk odnese zkušenosti, pokud je bude umět správně vyhodnotit.

Mám zkušenost, kdy dospělý syn osočil svého otce, že by mohl vystoupit ze své komfortní zóny. Matka po vyslechnutí těchto slov se do hovoru přidala a došla k závěru. Vždyť otec žil od svých pěti let jen s matkou a starší sestrou. Od koho měl okoukat chování otců. On se v tomto vztahu učí být otcem a syn se z jeho chyb může ponaučit. On takovou možnost má.

Mnoho z nás je rozhodnuto, že tak, jak bylo jednáno s námi, nikdy ve výchově k vlastnímu potomkovi nepřistoupíme. Následně ovšem zjišťujeme, že se chováme podobně, ne-li stejně. Možná až tehdy pochopíme vlastní rodiče, nebo naopak žijeme ve výčitkách. Uvědomění si může nést výčitky rodičům, dědům, tetám… Tady zase musí nastoupit odpuštění. Poučit se a děkovat za zkušenost je cílem našeho růstu. Neboť především většinou nevíme, jaké vzorce si oni přinesli ze svých rodin.  

Děti vychovávají často prarodiče, pokud ovšem ještě nepracují, v horším případě zaplacené chůvy. Matky je brzy posílají do školek, kde tráví většinu dne. Následně jsou odvedeny na kroužek, kde se o ně starají trenéři, pedagogové. K večeři párek v rohlíku (nemám čas vařit) a spát. Takto nemůže být žena ve správné roli a co teprve dítě. Podobně jsme někteří byli vychováváni svými rodiči a vše se jen prohlubuje.

V současné době je matka často samoživitelkou, protože se jí rozpadl vztah. Umí tak vykonávat mužské práce, je otcem i matkou v jedné osobě a je vzorem pro své dítě. A tak se kolotoč stále točí, poloměr otáček se zvětšuje.

Komunikace

Základním aspektem rodiny je komunikace. Všichni členové rodiny by mezi sebou měli vřele a otevřeně komunikovat. Ti, kteří chtějí vztahy rozvíjet, by měli být otevřeni debatě a toleranci v rozhovoru.

Komunikace je odjakživa prioritou bytí. Vše je dobré domlouvat, vysvětlit, vyslechnout si názor, z toho následně tvořit, chápat, přijímat a řešit. Jsme nastaveni na respektování jeden druhého. Pak ale vytěsňuje ego tuto realitu.

Vystupuje na povrch v našich rozpravách s dítětem. Tady narážíme. Staňme se vnitřním dítětem a nejednejme vždy jako zkušený dospělák. Vraťme se do vlastního dětství a vnímejme, co nám přišlo hloupé, netaktní od svých rodičů, kam nás to posunulo nebo naopak shodilo. Ano jsme potenciální autority, ovšem nejsme kamarádi - vrstevníci. Formulujeme další život, nastavení našich dětí. 

V rozhovorech se plně nesoustředíme na význam slov potomka, protože při nich sledujeme televizi, surfujeme po internetu, děláme domácí práce, nebo v půlce rozhovoru klidně přijmeme hovor v telefonu. Mnohdy se z promluvy dítěte versus rodič stává monolog. Pak se nám to v pubertě vrací.

Nejsme mnohdy schopni se potomkům plnohodnotně věnovat, protože jsme stále ve stresu, nestíháme - nechceme, máme odůvodnění. Neumíme se plně ponořit do rozhovoru nebo hry, jejichž součástí máme být jen my, bez vnějších vlivů. Pak vychováváme nesoustředěné děti, pro něž jsme si vědomě (kromě povelů, zákazů a příkazů) nenašli čas. Současné vztahy rodič - dítě jsou mnohdy založené na vzájemném respektu a toleranci, namísto rozvinuté, zajímavé, pestré, spontánní komunikaci a vzájemném porozumění. To vede ke slovním potyčkám, tolerance přechází v ignoraci, následkem je nefungující vztah.

Komunikací s dítětem vytváříme vztahy a současně pohled na sebe samého. Děti souzní s našimi výroky. Všechny přijímá a z nich vychází, protože nám důvěřují. Pokud ho nazveme nemehlem, cítí se tak. Když ho častujeme slovy: "Jsi hlupák, nic z tebe nebude, jsi k ničemu, jsi tlustý, neumíš zpívat…", vytváříme mu obraz sebe samého. To si mnohdy nese do dospělosti. Nad našimi výroky by se měl vznášet pořádný vykřičník. 

Další problém nastává, pokud dítě s někým porovnáváme. Žijeme v mylném přesvědčení, že když dětem předhazujeme, co se nám na jiných líbí, objeví v sobě touhu toho dosáhnout. Myslíme si, že bude dychtit naplnit naše představy. Dítě si naopak z toho vytvoří závěr, že není dost dobré pro svého milovaného rodiče, protože jemu se zdá být chování některého vrstevníka lepší. Tady bychom se měli dostatečně zamyslet. Líbilo by se nám, kdyby nás dítě s někým porovnávalo? "Moje paní učitelka se stále usmívá a ty se mračíš. Můj trenér na nás nekřičí, ale ty jo. Teta si hraje s Martinkou a ty se mnou ne." Takové věty zabolí. Tak nedělejme stejnou bolest dětem. Takovými srovnávacími výroky nastavujeme dítě k pocitu vlastní nedokonalosti. To si s sebou nese pak celý život. 

Chápejme vlastní děti jako jedinečnost, individualitu, bez vlivu porovnávání. Každé postupuje vlastním tempem. Přestaňme si o ně dělat přehnané starosti, nechme je projevit vlastní charakter, respektujme je. Utvrzujme jeho sebedůvěru, podporujme ho, važme si ho a především se s ním radujme, i když nenosí jedničky ze školy. Rozvíjejme vlastní vnitřní zdroje pocitu jistoty a bezpečí, aby naše vnitřní hodnocení nezáviselo na "přijatelném – nepřijatelném" chování. Jsme tu proto, abychom je životem vedli, byli součástí.

Dítě do určitého věku důvěřuje svému výchovnému vzoru bezmezně. Věří v námi vnuknuté nadpřirozené bytosti, které jim ublíží, když nebudou poslušné. Tím jim vytváříme šrámy na duši. Třeba kvůli důvěře ve zlého hastrmana se jednou budou bát vody. Nestrašme děti. Tím jen ukazujeme, že nevíme "kudy kam". Odkrýváme tak svoje slabosti. Nejde o to, že je odkrýváme, ale tím se nastavujeme na nepochopení své slabosti. 

Čert (nikoliv opilý krampus), Mikuláš, Anděl přicházející v danou dobu s dobrým úmyslem, nemůže být dítěti na škodu. To je výborná tradice. Ale hastrman? To jsou uměle vytvořené strachy. Že se dříve strašily Klekánicí? Ano, ale následně věděly, že doma jsou v bezpečí, protože po klekání už měly být tam, kam patří - do klidného a bezpečného domova, postele. Pokud je dnes vychováváme ve strachu z Čertů a jiných nadpřirozených bytostí, za trest je zavíráme v pokojíčcích nebo nedej bože v nějakých komorách, nevytváříme jim bezpečný domov.

Komunikace s "neposlušným" dítětem by neměla probíhat formou výčitek, ale mělo by se nastavovat pochopení, následně řešení. Ano, děti "samozřejmě zlobí", ale to především proto, že jednají z nevědomí, nepochopení (především v raném věku). Kdyby rodiče hledali podstatu třeba ve vlastních činech, našli by většinou řešení.

Zaměřme se na konkrétní problémy a snažme se je probrat mezi sebou. Každý má přirozeně na problém vlastní názor. Proto jedině s názory a požadavky se může dojít ke zdárnému kompromisu, rozuzlení. Není vhodné takovou situaci řešit za zády toho, koho se to týká. Tím se problém prohlubuje. 

Základní chybou je, že se snažíme prioritně o to, aby ostatní pochopili nás. Máme svojí pravdu, vlastní zkušenosti. Chceme, aby nám druzí rozuměli. Komunikace se pak mnohdy stává monologem. Takové situace nastávají především v rozhovorech rodič – dítě. "Ukliď si ten pokoj, nebo se z tebe už zblázním." Rodič vyjádřil rozkaz a vlastní pocit. Mnohdy tuto situaci provází oboustranný křik, vztek a následuje někdy i fyzický trest, samozřejmě ze strany silnějšího, který si tímto "nastavuje autoritu." Ale tím ji přirozeně ztrácí.

Dítě se uzavře do sebe, nebo naopak dál bezhlavě řeší. Přitom v takovém každodenním rozhovoru by měl rodič k dítěti sednout a vyslechnout jeho pocity, pochopit, proč ten nepořádek snese. Možná ve vlastním nepořádku má rozehraný děj příběhu, který bude dotvářet po obědě. Jakmile rodič pochopí, je pak možné si nastavit pravidla, která budou prospěšná pro obě strany. "Ukliď si tedy ten pokoj do večera a já tě před spaním přečtu pohádku." Ale pak už si za tím musí obě strany stát. Tak vzniká důvěrný vztah. Dítě vyhledává prostor k dalším rozhovorům a předejdeme pak jeho uzavřenosti. Bude mít pak důvěru k nám a následně s důvěrou je ochotné hledat pomoc s řešením vlastních problémů. Žádejme od dětí plnění vlastních úkolů, ale plňme především ty své vůči nim. 

Když se dítěti děje křivda, újma, bolest, projevuje se určitým způsobem. Protože si samo neví rady, ukáže tento pocit nějakým postojem. Pokud rodič nevěnuje pozornost, nebo v dítěti potlačuje tento projev (pláč, vztek, uražení se, vzdor…), nevnímá jeho přirozenost. Dítě následně nechápe, proč není viděno volání o pomoc, nebo chápe, proč je trestáno a především nezná řešení. Pak si vytváří strach z vlastního projevu a začne si dané situace řešit po svém. Mnohdy jedná proti vůli rodičů. Ve druhém případě si vyvolá nemoc. 

Proto je třeba jednat přirozeně, nechybovat vlastním egoistickým či parametry nastaveným přístupem. Nevyhledávej na internetu, jednej ve výchově srdcem.

Děti s námi hovoří svým jazykem, pokud je necháme, nasloucháme. Hledejme v jejich slovech (nám mnohdy nesrozumitelných) vzkaz, symboliku. Umí s Vesmírem komunikovat, jsou tak čisté, dokud je mi, autority, neodtrhneme.

Vnímejme s nimi symboliky, které nám vysílá Vesmír. Slova nejsou vždy všechno. Vím, že pokud leží na zemi peříčko, pak mě dávají andělé najevo, že jsem pod jejich ochranou. Je krásné se cítit pod ochranou andělů. Někdo peříčko zašlápne a nectí symboliku. Pak nevnímá život, Vesmír. Všechny symboly kolem daného člověka prochází, záleží pak na něm, jestli je chce vnímat. Když skutečně pochopíme, otevíráme si dveře k tvůrčímu řešení ve všech oblastech mezilidských vztahů. Vždyť lidé vnímají odlišně odjakživa. 

Sdílím symboliku Vesmíru v komunikaci s dětmi. Jsou k tomuto vedení velmi vstřícné. Berou tuto skutečnost jako přirozenost. Je dobré podporovat děti ve víře v někoho, v něco.

Protože nemám žít minulostí, nebudu vyčítat. Pak i z týraného dítěte může vyrůst šťastný člověk. Stejně jako z dítěte, které bylo vychováváno v chudobě, se může stát člověk bohatý. Pokud ovšem nepřijme myšlenku, že peníze kazí člověka, nebo "Na to nemáme.", či "Peníze s sebou nesou smůlu." Jsou to věty, které doma často dospívající slyšel a nastavil si tak vlastní život. Když pochopí, uvědomí si, nastaví situaci podle vlastních potřeb.

Komunikujme s dětmi s láskou, pochopením, tolerancí…

Role v rodině

Nemusíme vždy v těchto energiích vyhranit osobu ženského pohlaví, mužského. Jedná se o ženskou a mužskou esenci bytosti. Někdy je více mužské polarity v ženě a naopak. Tento aspekt není nic proti ničemu. Jen se musí pro partnerství najít dané protipóly, aby se jednalo o vztah celistvý, tedy zdravý. Ten je pak pojen láskou, tvořením a intimním splynutím. Tak se dvě bytosti navzájem doplňují a tím naplňují svůj život, svoje poslání. To je stav ideální.

Rodiče jsou první bytosti, na které se dítě upne, spoléhá a důvěřuje jim. Nejedná se jen o biologické rodiče, ale o ty, kteří jsou v blízkosti v době prvních dnů, týdnů, měsíců, roků života. Ti se stávají vzory a idoly pro další jeho vývoj. Pak také zbytek rodiny, který je s jedincem v kontaktu, tuto roli zastává. Dítě je vnímá, přijímá a důvěřuje jim bez výhrad, především je kopíruje. Každý by měl mít vlastní roli v působení na dítě.

Jakmile má být rodič, prarodič zákonný zástupce správným vzorem, měl by se vzorově chovat, aby mělo děcko co kopírovat. Tady hodně narážíme. Chceme po dětech, aby zdravily, ale sami to neděláme vždy. Pakliže požadujeme od děcka omluvu, musí u nás zákonitě omluvu za své jednání slyšet. Nemá-li se vztekat v jistých situacích, by neměl vidět vztek u nás. Má-li se chovat objektivně ke svým vrstevníkům, musí vidět láskyplný vztah mezi rodiči, dospělými.

Děti jsou natolik oddané svému rodiči, že vnímají zejména svoji maminku jako nejkrásnější a nejskvělejší na světě. Vidí ji jako vzor vlastního vnímání světa. Přestože se matka třeba utápí v alkoholu a následně ho zmlátí. Vnuknou si, že si trest zasloužily. I takovou maminku vnímají jako boha.

Vibrace ženy je jinde, než má být. Ženy mají dáno do vínku pozvedat atmosféru nejen v partnerství, ale i vědomí ve společnosti. Měly by se proto vrátit ke své ženskosti.Muži jako živitelé a ochránci rodin svoji roli nepřijímají. Věnují se často povinnostem, které náleží ženě. Tam jsou ale nastrčeni ženami. Ženě se podřizují (dělají ženské práce), aby utužovali rodinnou pohodu.

Ve třetím tisíciletí našeho kalendáře je mužova role nejasná. Ženy jsou bojovnice a muži tápou, což není pro ně typické. Funkčnost hledejme v kořenech. V mužích se v současnosti vyvíjí cit, který jim původně do vínku dán nebyl (chodí k porodu, jsou na otcovské dovolené). Bojovníci, kteří zabíjeli, mají citovou stránku najednou vyzdviženou. Následně ženy, které se přirozeně staraly o chod domácnosti, jsou mnohdy živitelkami rodin a domácnost se dostává do pozadí. Pak se role prolnuly. Do nich jsme se nastavili sami a není třeba této skutečnosti vyčítat, ale uvědomit si ji.

Odpradávna byl muž hlavou rodiny, žena srdcem. Jídlo u stolu patřilo nejprve jemu. Posléze byly obslouženy děti. Matky dnes upřednostňují své děti před manželem. Jsou k nim pozornější a posunují je na první místo nejen u stolu ale i ve svém srdci. Muž se pak cítí odstrčený, nevýznamný a nevnímá tak vlastní úlohu v rodině správně. Následně ji nedokáže plnit. Je zmatený. Přitom ženy jsou ty, které tvoří hierarchii rodiny. Muži se přirozeně v tomto ohledu nechají být vedeni.

Táta je ten, kdo se o rodinu stará, zajišťuje materiální zabezpečení. Měl by vnést legraci, naučit se děti poprat, připravit je tak na život po fyzické a následně emocionální stránce. Přijímat následně matku svých dětí jako nejúžasnější manželku a ve výchově ji důvěřovat. Pokud maminka bude hýčkána a podporována ze strany manžela, může dát svým dětem hodně. 

Děti v rodině vždy vnímaly autoritu otce a lásku matky. To byla podstata rodiny. Jsou nastaveny být součástí, nikoliv veliteli, kam je mnohdy stavíme dnes. Pak ani ony netvoří přirozenou roli a chovají se nepřiměřeně. Nechápou správně své postavení v rodině, ve společnosti. Následně jim nerozumíme. Je to o nás, ženách. Jsme vzorem pro další rodiny, společnost.

Nesnažme se stát kamarády svých dětí. Tuto roli mají vrstevníci. Kamarádství je vztah, který si vytváříme k lidem s podobným nastavením a generační sounáležitostí. Korespondujme raději s láskyplnou autoritou, jež je v tomto vztahu přirozená. 

Nezískám lásku dítěte k sobě, pokud je nastaveno na jediný středobod mého života. Dítě si lásku najde v přirozenostech vztahu, pokud mu ji bezmezně, nepřirozeně nepodsunuji. To je mnohem silnější druh vztahu. Pokud ji nemusí hledat a tvořit, stane se mu stereotypní a dokonce se ji naučí zneužívat.  

 A potom chlapci v dětství jsou často vychováváni bez mužského vzoru (táta je dlouho v práci, nebo žádný není). Ve školkách, školách, kroužcích jsou většinou opět vedeni ženami. Pak je vyšší jejich ženská energie, kterou si osvojili a přijali. V dospělosti nejsou schopni budovat funkční vztah vycházející z přirozenosti. 

Vztahové problémy jsou civilizační nemoc, která vychází ze změny vibrací mužské a ženské energie. Ženy zapomněly být ženami a páni muži. 

Ženy se po staletí zbavují své síly, moudrosti a přirozené role ve společnosti. Ta vychází z pozice manželky, matky a hospodyně. Naopak se staví do rolí obětí a trpitelek, které vychází z role živitelek. 

 Možná nadešel čas, aby muži znovu získali svou celistvost a ženy pochopily svoji roli.

Sedím s rozepsaným textem v létě na chatě a najednou po průjezdu auta se ozývá dětské zvolání: "Mami, ty jsi hezká!" To dítě vítá vlastní matku, kterou nějakou dobu nevidělo. Jistěže je správné, aby v době prázdnin hlídali prarodiče, ale nastavení zmiňovaného dítěte může znamenat: "Ani si nepamatuji, jak vypadáš, mami." V tom může být sice moje předpojatost anebo dětské strádání. Doba dovolených má být trávena s dětmi, ale v dnešní době ji bohužel rodiče mnohdy upřednostňují spolu, nebo dokonce samostatně s kamarády.

Rolí dítěte je být součástí rodiny. S tím souvisí samozřejmě i povinnosti, které by mělo mít nastavené a plnit je. Tady je nutná důslednost, kterou předkládáme srdcem. Výhrůžky tu nemají význam. Odměny a pochvala za splnění úkolu jsou přirozenější. 

Role ženy

Za vším hledej ženu - není vtipné přísloví, ale fakt. Velký podíl na tom, co se děje v rodinách a ve společnosti neseme my ženy. Ženská energie je prapůvodem duchovní, duševní, láskyplné. Vibrace jsou přetočené, pak nefunguje společnost. Asi se už nevrátíme ke kořenům, pak se ale naučme respektovat a pochopit. Svět (rodinu) je třeba dostat do rovnováhy, kde nebudeme řešit konflikty, rozchody a smutky.

Problémy ve vztazích vznikají většinou od ženy. Když budeme pozorné a ženské, zjistíme, že muž je ochotný nás následovat. Stejně jako tomu bylo s Adamem a Evou. Žena je od přírody pokorná, láskyplná, citlivá a silná. Pokud dokáže v sobě tyto vlastnosti budovat a ctít, bude umět svým jednáním dát věci kolem sebe do pohybu tak, aby byly správné a tvořivé. Až pochopíme, jakou sílu máme a nebude ji zneužívat, jsme schopné uzdravit každý vztah i společnost, svět.

Ženská vibrace je podstatou srdeční záležitost. Pakliže tento potenciál podceňujeme, nebo přeprogramujeme, je rodina nasnadě. To je bohužel "ctnost" současné generace. Tedy opomenutí podstaty. 

Ženy se stávají často pracovně vytížené. Jsou vystaveny stresovým situacím, které jinové energii nenáleží. Stávají se tak tělesně, duševně, emocionálně vyčerpané, což se jejich roli manželky, matky a hospodyně vymyká. Muži se mnohdy staví do rolí oběti, stávají se pasivními, nechají za sebe konat jiné a čekají, až jim něco spadne do klína. To není jangová energie.

Jinová ženská energie je o poskytování bezmezné lásky prostřednictvím doteků, gest, hlasu. V současném nastavení popíráme sílu a krásu ženskosti. Zdůrazňujeme v sobě mužství orientované na cíle. Je načase, abychom obnovily své ženství. Je na nás začít se věnovat vlastní intuici, přepólovat se, trávit čas v souladu se silami života, místo toho, abychom sami sebe poháněly po dráze vedoucí k cíli vedenou racionální myslí. Láska není logická. Vychází vždy z přirozené intuice a moudrosti ženy, pokud ji sama nepotlačuje. Je to dar, který v sobě upřednostňujme, tím následně tvořme rodinu, společnost, svět.

Rodinné vztahy

Buňky ve svůj prospěch spolupracují. Díky spolupráci tak mohou získat daleko více živin a lépe se bránit. Smyslem lidského života je také spolupráce. Od pradávna žili lidé v tlupách, skupinách, kde každý plnil svoji funkci, aby všichni společně přežili. Jedinec sám o sobě mohl přežít omezeně. Vždy se stal v zájmu vlastního růstu součástí týmu.

Pokud chci být součástí týmu, plním svoji roli, důvěřuji si, jsem nastaven na důvěru a lásku k ostatním. Jednám-li jinak, jsem vyčleněný a tím oslabený. Na stejném principu funguje rodina.

Mnohdy se nastavujeme na hledání lásky. Tudy cesta nevede. Dávat lásku a každého respektovat v jeho posunu je základem vlastního postupu.

Za dobré vztahy by se mělo bojovat, protože v životě se naskytne spousta nepříjemných okamžiků, kdy hledáme klid a pochopení právě v rodinném kruhu. Snažme se tedy udělat vše proto, aby se vztahy napravovaly.

Čím víc ve vztahu dávám, tím víc mohu přijímat. A zase ta přitažlivost. Dávám lásku, jakou bych chtěl dostávat – bezpodmínečnou, takovou mohu očekávat od dítěte i v ostatních vztazích. Pakliže jednám naopak, přichází moje "ponorka - zrcadlo" vlastních činů. 

Ignorovat narušené rodinné vztahy a neřešit, je špatné. Připomeňme si tak kořen, kmen, následně jednu z větví stromu, která nebude přirozeně růst. Máme všichni kořen (rodinu) a my tvoříme větve, rosteme, kveteme, plodíme. Kořen větve vyživuje, drží je v koruně v daných souvislostech. Nepodkopávejme si živiny. Buďme součástí rodiny ve všech směrech. Vztahy jsou vždy řešitelné, pokud se pro to rozhodnu právě já. Vždyť i já se jednou stanu kořenem vlastní generace. Jsem zodpovědný za svůj život a všech následovníků. Můj život je darem mojí rodiny, bezmezným a bezpodmínečným. Že někdo v rodině dělá chyby, je jen věcí růstu, ponaučení.

Fungování rodinných vztahů vychází přirozeně ze vzájemné lásky, řádu, nezávislosti spojenými s odpovědností, vzájemné pomoci, rozvíjení se vlastního nadání i talentu všech členů rodiny, vzájemné ohleduplnosti a úctě. Na tomto principu funguje vnitřní zákon každé miniaturní skupiny ve vesmíru. Pokud by takto vnímal každý, nebylo by rozvodů a nesvárů v rodinných vztazích. Vychovali bychom tak harmonicky vyvážené děti, které by zakládaly pevné rodiny, a tím by vznikala uspořádaná společnost. Začněme u sebe!

...více v knize...

Socializace

První odloučení a přijmutí společnosti poznává dítě s docházkou do školky, kroužků. Rodinná pohoda mu v tuto chvíli nesmírně prospívá. Sice někdy zasmutní, že se mu stýská, ale vždy ví, že se zas do svého hnízdečka vrátí.

Problém vyvstává tehdy, pokud není doma pohoda. Je mnoho hádajících se rodičů, vystresovaných, odloučených, jež klid dítěti nezaručí. Je k těmto stresům velice vnímavé. Dítě se alespoň na začátku své odluky potřebuje vracet do oázy lásky, aby bez pocitu stesku, nebo strachu odcházelo. Tu pak může lépe zajistit rozvedená maminka, která zázemí tvoří, než rozhádaní rodiče, kteří pocit jistoty bortí. Každá rodinná situace je schůdná, když se dítě vrací do pohody.

Vztahy dětí v institucích jsou většinou zrcadlem vztahů v rodině. Jak k nim rodiče přistupují od útlého věku, tak ve společnosti fungují. Jak se chovají rodiče k sobě, tak se většinou chová dítě k vrstevníkovi. Je-li dítě jedináček, učí se teprve fungovat s ostatními. Nakolik nechají rodiče řešit přirozený sourozenecký vztah, pak regulují dítěti vztah s ostatními. 

• Školní prostředí

Předškolní vzdělávání je povinné pro dítě, které dovrší pěti let. Tato povinnost se zavedla od školního roku 2017/2018. Vzdělávání v mateřské škole zřizované státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí se dítěti poskytuje bezúplatně od počátku školního roku, který následuje po dni, kdy dítě dosáhne pátého roku věku. 

Tímto procesem je dítě někdy prvně nastaveno na sebe samo v kolektivu vrstevníků, vlastního vnímání schopností ve srovnání s ostatními dětmi, což mnohdy nepoznalo. V době počítačových chvilek se dítě neučilo soupeřit či porovnávat v jakémkoliv smyslu s někým, kdo figuruje přímo vedle něj, natož v kolektivu. Někteří rodiče někdy nevyhledávají komunitu, ve které by dítě poměřovalo vlastní schopnosti s vrstevníkem. V některých případech je do této chvíle většinou mezi dospělými. Dosavadní život se mění a stává se pro dítě velkým přelomem.

Do prvního školního zařízení - školek by měly přicházet děti, které jsou připravené na socializaci. Tedy takové, jež se dokáží chvilku obejít bez rodičů, současně se sami obléci, obout, najíst se, vysmrkat, utřít si zadeček, následně se rozvíjet, respektovat autoritu a sounáležitost s vrstevníky. Jedná se o přirozenou zralost s příchodem do školky. 

Předškolní zralost by měli rodiče rodiče zvážit sami, pokud dítěti nechtějí ublížit hned při prvním vstupu do instituce.  

Současně rodiče očekávají, že jim školka děti vychová, naučí je základním pravidlům, pozná hry a aktivity. Ale to je špatně. Tady skomírá zodpovědnost. Nikdo za nás nic nedotáhne. Především je to o nás, rodičích.

Ve školce se učí vnímat poměřování s vrstevníky a přijímat tento proces vlastním projevem pod vedením autority jiné, než je rodič. To je vhodná příprava na školní docházku. Osamostatňuje se, přebírá částečnou zodpovědnost za vlastní chování a zažívá mnohdy první úspěchy či prohry. S těmito pocity je učí se vyrovnat učitelé a vzápětí rodiče. Důležité je, jak tyto dvě autority fungují.

Státní školky jsou přeplněné učitelkami, které musí kromě chování a péče o nezralé děti řešit kopu papírů a nařízeních ze strany vedení, obce, ministerstva. Mnohdy v některých není atmosféra vhodná pro každé dítě. 

Měla jsem možnost navštívit jiné školky, než státní. Byla jsem až dojatá přístupem k dětem. Děti byly samostatné, svoji činnost si vybíraly podle vlastního nastavení. Pomůcky, které měly k dispozici byly waldorfského, montessori typu, tedy každá jejich samostatná, či společná hra byla současně výukou. Spinkaly, dokud se samy neprobudily. Kdo nechtěl spát, s respektem ke spícím kamarádům si mohl hrát, či tvořit. Nebylo to o přesně stanoveném rozvrhu. Respektovala se individualita jednotlivého dítěte.

Vzdělávání v těchto institucích probíhá přirozeně a s láskou, pochopením všech. Průvodkyně v těchto školkách jsou empatické, protože je jejich práce baví a nejsou nucené papírovat a dodržovat nesmyslné předpisy. 

Rodiče platí mnohdy nemalé školkovné, ale tyto peníze se zúročí na úkor vlastního dítěte a tím pohody v rodině. Mnoho z nich je rozhodnuto investovat do předškolního vzdělání svých dětí a ze svého života třeba vymazat zbytečné dovolené. To si myslím, je pro děti více. Některé děti skutečně nejsou schopné přijmout styl státní instituce. Ať už jsou nadprůměrně inteligentní či naopak. Všechny takové jsou v nestátním školství korigovány pro vlastní posun ve všech směrech.

Abych se neschýlila jen ke kritice státního školství. Vím, že takové školky mají schůdné a většinou "na oko" lepší zázemí pro svěřence. V některých jsou výborné paní učitelky a s tím související vedení. Avšak nemůžu vyzdvihnout třeba procházky "oveček" za šňůrku, narozdíl od svobodné chůze (pobíhání) dětí z lesních, živých školek. V takové situaci jsou jasně poznat šťastnější a svobodnější děti. 

S příchodem do školní lavice je po těchto zkušenostech dítě nastaveno přijímat formu hodnocení, testování, zkoušení, které je účelem vzdělávání na většině státních základních škol. Podle vlastní zkušenosti a vzorce, které přijalo, se pak ve škole aklimatizuje – přijímá, nebo odmítá. Hraje zde opět důležitou roli učitel a vždy rodič – jejich spolupráce  k dítěti.propojená s empatií k dítěti.

Dítě zaujímá postoj ke spolužákům, k autoritám ve škole tak, jak pojalo z rodiny, z předškolního vzdělávání a myslí si, že je správný. Pak je ohromná chyba začít trestat. Děcko nerozumí, proč je trestáno za to, co si osvojilo. 

S každým dalším rokem ve škole se násobí rodinné zázemí – pochopení ze strany rodičů, nebo naopak s dalším trestem přichází další vzdor. Negativní pohled (osvojení) dítěte se následně promítá do jeho chování. Čím dál ve škole postupuje, cítí-li nepochopení ať v rodině či ve školním procesu, jeho vzdor stoupá. To jsou děti, které se stávají ve škole takzvaně nezvladatelné. Točí se v kruhu nepochopení a řeší si po svém – je mu už jedno, zda koná správně. Mnohdy naopak – stává se rebelem a neřeší důsledky. 

S prvním třídou přichází důležitá třetí etapa. Do první třídy se žáček většinou těší. Vnímá se jako "velký člověk", který se jde učit číst, psát a počítat, hrát si, cvičit, malovat, tvořit, zpívat. To je výzva pro paní učitelky.

Pak ale nastane pro někoho zmatek, pokud se nejenom učí něco nového, ale začne se za výsledky hodnotit. Vždyť se tak těšilo a je trestáno špatnou známkou, následně doma rodiči. Většinou tak končí vnitřní motivace a chuť. Přitom někdo dozraje ke čtení, psaní, počítání až ve druhé třídě.

V tuto chvíli si uvědomuji, jak jedna z mých žákyň ve druhé třídě se začala svým posunem v českém jazyce již jevit jako "dvojkařka".

Byla velice pilná, cílevědomá, ale její výkony už neodpovídaly výbornému hodnocení ve stanoveném systému.

Dnes je v sedmé třídě a její výkony v českém jazyce jsou jinou učitelkou hodnoceny výbornou známkou.

Kdybych tehdy jednala podle řádu, už by se z chvalitebného hodnocení pravděpodobně nedostala.

Posouvala se pomalu, ale skvěle. Demotivace chvalitebné známky ve druhé třídě by ji neudržela v její chuti se v českém jazyce zlepšovat a dotahovat tak, na co nebyla v danou chvíli vyzrálá.

A hlavně dvojkařka z prvního stupně se s velice malou pravděpodobnosti změní na druhém stupni na jedničkářku. Je to cejch.

V prvním roce ve školském systému by měl učitel a rodič důsledně nastavovat a dodržovat návyky spojené se školou. Rodič se má stát domácím průvodcem vzdělávání tak, že si o škole povídá, je na blízku, když děcko píše úkoly a denně se s dítětem připravuje na další školní den - ukazuje, jak se připravuje taška, penál, kdy je nutné napsat úkoly. Špatné je, pokud rodič pracuje za dítě. Takový prvňáček by si měl třeba i umět sám nachystat svačinku, zpočátku po boku rodiče. Ale to se bohužel neděje. V dětech nejsou návyky a my si pak stěžujeme, že musíme všechno dělat za ně.

Ve druhé třídě vrcholí dětství. Měli bychom je zahrnovat láskou, pochopením a tolerancí jak ve škole, tak i doma. Každá další špatná známka je demotivující nejen pro žáčka, ale i pro rodiče. Většina z nich už je samostatných, některé potřebují stále pomoc rodičů. Záleží, jak jsme důslední. U děvčat přichází ranná předpuberta, která souvisí s vysokou citlivostí. Měli bychom se k nim chovat s pochopením. 

Se třetí třídou přirozeně přichází rozvinutá debata mezi rodiči a dětmi. Pokud si obě strany přisvojí svoji pravdu, pak dochází ke konfliktům. Je tu vysoká citlivost k maminkám. V tomto věku je nutné vést děti k sebehodnocení. To znamená, že bychom, bez vzteku a touhy je trestat, měli rozebírat jejich počínání.

Čtvrtou třídu s dětmi procházejme s vlídnou trpělivostí. Buďme jim po boku, ale současně jim dejme důvěru. Měly by se stát samostatné se všemi návyky, které přijaly, pokud jsme byli důslední.

Pátá třída mění pohled dětí. Přestanou se zajímat o naše hodnocení, ale vyhledávají ho u vrstevníků. Našim úkolem je učit děti říkat pravdu. Mají mnoho fantazie, věci překrucují a svým lžím často věří.

Překlopení do šestky je skutečně složité. Přijímají výměnu učitelů v jednotlivých předmětech, jiný styl výuky. Hledají roli ve skupině, učí se ji přijímat. Děvčata procházejí pubertou, manipulují se třídou. Děti se stávají samostatné, pokud je rodič nechá a vyhýbá se hodnocení z vlastního pohledu.

V sedmé třídě se rozpadá skupina na holky a kluky, v nichž se budují jednotlivé role. Měli bychom to nechat na nich. Osobnosti jsou velice citlivé, je nutné být z pohledu dospělého vysoce empatický. V tomto období může dojít k velkým citovým zraněním. Tady bychom mi dospělí měli být ohromně opatrní se svým hodnocením dětí. Dejme jim dostatek soukromí. 

Pokud přijmeme všechny tyto etapy, osmá a devátá třída je sourodá a většina takto vedených studentů se nastavuje na pohodu. Současně to není většina, nýbrž zrnko v písku, protože jsme (rodiče, učitelé) někde selhali.

 Všichni se celý život vzděláváme. Ať v tomto procesu hraje hlavní roli vlastní rozhodnutí a především chuť, nebo přirozený proces, který dotyčný přijímá ve vlastní posun. Pak někteří vnímají další variantu – tedy vzdělávají se proto, že musí. Současná devítiletá školní docházka je daná a musí ji absolvovat každý z nás. Tak je to dnes, včera bylo jinak a zítra se to opět možná změní - kéž by. 

Většina lidí vzděláním prochází v základních školách, speciálních třídách… Všichni takoví jsou nastaveni plnit roli ve společnosti, tedy tolerovat zákon. Především stát nastavil tento proces a student se přizpůsobuje podmínkám. Do jaké míry tento úkol přijme, je velice individuální. Především zákony se mění podle nastolených ministrů. Každý nový, který přichází, se zviditelňuje reformami. Ty jsou často od věci. Původní, osvědčené školství se nástupem dalšího ministra mění. Zajímalo by mně, kdo z nich byl někdy na některé půdě školy, součástí několikadenní rutiny. Smutné, byznys, kariéra – ale kde jsou děti?

Přitom úplně původní školství u nás bylo z mého pohledu ideální. Školní docházku žáci a žákyně zahajovali v obecné škole, která měla pět ročníků. V tomto období získali základní všeobecné vzdělání. Po jejím absolvování mohli přejít na měšťanskou školu, která byla tříletá s nepovinným čtvrtým ročníkem. Tam se vzdělání prohlubovalo pro ty, kteří na to měli a především chtěli. Je zbytečné pro děti, které sotva zvládají základy češtiny a matematiky, vkládat podstatu chemie, fyziky, angličtiny a trestat je za to, že neumí, nechápou.  

Pak skvěle fungovalo speciální školství (speciální třídy), které bylo rozděleno do několika typů podle druhu postižení (mentální, sluchové zrakové, tělesné). Náš systém školství vnesl do světa obdiv a mnohé země se od nás učily. 

U nás sice fungují speciální školy, ale tam jsou děti doporučovány výjimečně. Každý žák základní školy je pro školu balíčkem peněz. To je moment, kdy dítě zůstává v klasických třídách a raději mu není navržen přesun. To není inkluze, to je byznys.

 Pokud se podíváme v časovém posunu zpět – do minulého století, tisíciletí, děti navštěvovaly školu mnohdy za odměnu. Jakmile splnily úkoly dané v rodině, byly vyslány do školy. 

V dalších letech děti byly do školy zákonem nastaveny. Pak rodiče vnímali vzdělávání jako přirozený proces a respektovali. Problém potomků se ve škole řešil formou odměny, trestu, aniž by se rodiče pozastavovali nad autoritou učitele. Vnímali trest (mnohdy i fyzický) za přirozený a následně reagovali podporou studia potomka. Vychovávali souběžně se školou. Učitel byl autoritou v každé situaci. Byla to doba jasných odměn a trestů. I v tomto období se děti vzdělávaly podle svých možností, ale především pod vlivem autorit.

Dnes ovšem učitel ztratil autoritu. Dítě se stalo klientem, protože za každého jedince škola přijímá finanční obnos. Pak je pedagog nucen dětem a současně rodičům v každé situaci nadbíhat, ustupovat. 

Vzdělávání má odjakživa motivační charakter. Ve školním procesu se používá metoda motivace: odměna – trest. Ty jsou striktní. Pochvala je jasná odměna, stejně jako poznámka (stížnost školy rodičům) je jasný trest. Stejně je to se známkováním, jasným hodnocením. Ale v jiných situacích je mnohdy těžké vnímat, co je odměna a kde je hranice trestu. A především co je to odměna, co je to trest?

Můžeme to pojmout různě. Například pokud žák nezvládá v hodině učivo, je vhodné mu dát domácí úkol ve formě dokončení samostatné práce po předchozím pochopení (individuálním vysvětlení). Jakmile svoji samostatnou práci dokončí v hodině, není nutné procvičovat doma (je to informace pro rodiče, že dítě ve škole zvládá). To lze hodnotit jako odměnu – trest – jít ze školy bez úkolu, nebo doma pracovat na domácím úkolu. Je přece nasnadě si uvědomit, proč by měl žák, který látku ve škole zvládá, doma dělat domácí úkol? Pak žák, který potřebuje procvičovat k pochopení, může brát příležitost si látku doma zopakovat ve formě úkolu z toho, co mu ve škole nešlo a popřípadě rodiče mají tak podklad na procvičení. To musí umět učitel motivovat. Pokud tuto skutečnost špatně nastaví, může "narazit" na nechápající rodiče. "Můj Martínek má domácí úkol pět krát v týdnu a Anička ne". Tato skutečnost nastane tehdy, když není pochopena. Ale věřte, fungovalo to skvěle v mé praxi. Nesetkala jsem se s nepochopením. Takže úkol se nemusí stát trestem, pokud to správně nastaví učitel a rodič přijme.

Jednou ze stránek nesmyslnosti známkování je hodnocení výchov. V nižších ročnících by se měla vždy objevovat jednička ve výtvarné, tělesné, hudební výchově za každou snahu dítěte. Tito žáčci jsou vždy nastaveni nakreslit co nejkrásnější obrázek. Kdo může očima dospělého hodnotit výkon práce z dětského pohledu? Písničku každé dítě zazpívá jinak, protože někdo má rytmus v těle a jiný ne, s míčem také hází každý do jiné vzdálenosti podle vlastní dispozice. Málokteré dítě prvního stupně dělá ve výchovných předmětech něco špatně schválně.

Vždyť základem vstupu dítěte do školního vzdělávání musí být zákonitě motivace, která malému studentovi zpříjemní toto období a především posílí sebevědomí nebo alespoň mu pomůže předejít pocitu méněcennosti či ponížení v kolektivu, před autoritou a rodiči. Takové "méně inteligentní" dítě má právo si zažít úspěch.

Dále v mé knize.

Každý jsme jedinečný. Pro někoho je kotoul nepřekonatelný, pro jiného se logická matematika stává nepochopitelná, stejně jako někdo vnímá vlastní výtvarný projev jako nejúžasnější. Pak je na učiteli, jak je ochotný vnímat přednosti svých svěřenců. Když dítě zažije úspěch ve vlastních přednostech a současně není trestán (zesměšňován) za osobní přirozenou "neschopnost", je ve vzdělávacím procesu spokojené a postupuje vpřed.

Tento proces je prioritní v nestátních institucích. V nich každého průvodce zajímá úspěch dětí a neúspěch nevnímá jako chybu, prohru, ale hledá metodu k dalšímu posunu ve vzdělávání. Nikdo se nestává neúspěšným. Každý má své přednosti a kvality. Nedostatky neexistují. 

 V současnosti se stává motivací (trestem) inkluze. Do tříd se včleňují děti, které nejsou schopny pojmout učivo a následně jsou nastaveny na posměch vycházejícího z nepochopení spolužáky. Podle termínu "inkluze" to má být odměna, stát se součástí přirozeného procesu vzdělávání na základní škole. Ale často je to možné vnímat jako trest. Mám ale pocit, že by ministr a jeho poradci měli pracovat ve školství minimálně xx let, aby mohli měnit a školství posouvat vpřed.

To je pak problém našeho současného školství. Inkluze a různé integrace "postižených" dětí do klasického školství jsou často nevhodné. Některé děti se z kolektivu vymykají a jsou jen částečně vzdělavatelné. Měly by se vzdělávat ve svých skupinkách, ve kterých nejsou vysoké a pro ně zbytečné nároky. Tam se rozvíjí jejich intelekt mnohem lépe, snadněji se připraví do života. Nejsou porovnávány s "chytřejšími", pro mnoho učitelů základního školství "normálními" dětmi. Nevciťují se pak do rolí hloupých, zlobivých a ponižovaných tvorečků. 

Ve škole se stávají často terčem posměchu spolužáků nejen ve vlastní třídě. Jsou subjektem vzteku a nenávisti učitelského sboru (většinou celého, tedy i těch, kteří se přímo na jeho výuce neúčastní, protože jsou vidět, je o nich slyšet). Co je takto můžeme připravit na život? 

Tyto děti se dusí, následně přetvařují, a pak se čím dál tím víc vymykají. Jednají proti něčemu, proti všem. Vpouštíme do nich démony a ony je přijímají, protože to tak chceme a ony jsou nuceny přijímat. Vytváříme v nich negativní emoce.

Pokud bychom s těmito inkludovanými dětmi souzněli (chápali je, známkovali je přiměřeně), pak by netrpěly ony, jejich rodiče a ostatní děti. Proč musí umět chemické rovnice a vzorec fotosyntézy? S těmito dětmi je třeba se učit komunikovat, pomáhat jim ctít sebe jako nedílnou součást společnosti. Jasně, že je státní školství musí známkou ohodnotit. Proč je pak nutné je nechat propadat? Když se daný vzorec naučí a chápe základy předmětu, přestože nedává výkony, nemusí se stát propadajícím. Všichni přece víme, že mnoho naučených věcí na druhém stupni základní školy většinou k životu nepotřebujeme.

 S takovými dětmi jsou ve třídách asistenti podstupující často rychlokurz, kterým mnohdy schází empatie. Přichází do práce s tím, že zas budou celé dopoledne řešit autismem postižené dítě za pár korun. Většinou přichází s nechutí. Co to děcko, které násilím tahá ze třídy, protože právě v tuto chvíli vyrušuje? A jak to cítí učitel a celá třída? "Zase není zvladatelné!" Je to především proto, že asistent psychicky nezvládá a učitel je nastaven situaci přijímat a pak ostatní děti si zvykat. Vyčleňují ho automaticky z kolektivu. Dítě tráví přestávky s asistentem, který si chce taky odpočinout, tak většinou samo.  

Mnohdy bohužel učitel souzní s asistentem a pak "postižený" žák je nastaven do kouta. Trpí nejen dítě, následně i rodina, protože dítě samozřejmě do školy nechce. Ač je dítě jakkoliv postižené nebo z pohledu společnosti "normální", mělo by poznat pohodu a vstřícnost. Má na to nárok každý. 

Měla jsem takové dítě ve třídě pět let.

V první třídě jsem s jeho vztekem bojovala, což byla hloupost, neboť odpor z jeho strany rostl.

Ve druhé třídě jsem začala chápat. Nastavila jsem třídu na respekt a pomoc. Spolužáci začali být velice vstřícní.

Pak přišla asistence, z výše popsaného pohledu vynucovaná izolace dítěte. To jsem však nepřijmula.

Součástí se stali chápající rodiče. Oni většinou neví a přijímají ke své úlevě jakoukoliv pomoc.

Dnes je v sedmé třídě přirozenou součástí kolektivu, neboť spolužáci respektují.

Výsledkem je můj vděk za mé pochopení.

Každé dítě mne nastavuje k hlubšímu vnímání osobností. 

Děti, které se rodí s ADHD (mnohdy poradnou ocejchovány neprávem), se pro odlišení od nás rozhodly z důvodu nevnímat naši realitu, aby do ní nebyly vtaženy (jejich stav nám to nedovoluje). Bojkotují nás a nechtějí s námi souhlasit. Vybočují z řady, nechtějí se stát ovcemi ve stádu, což ve státním školství je prioritou. Důležitou roli hraje rodina, která by měla pochopit. Školství je nedílnou součástí v respektu k takovému dítěti. Ovšem pokud nejsou obě strany empatické, dítě vybočuje dál a prohlubuje se nenávist vůči všem. 

Jsou mezi námi indigové, křišťálové děti, ty, které možná víc "zlobí", vztekají se, pláčou. Dělají to proto, že se nechtějí sžít s naším vzorem. Jsou intuitivní. 

 Vždyť proces vzdělávání je pro každého jedinečný. Není důležité umět a znát to a to. Dnes si vše vyhledáme kliknutím. Proč ve školství tuto skutečnost nepřijmeme a nevěnujeme se více osobnosti dítěte? Pokud rodiče něco nezvládají, může právě školství (přístup učitele) pomoci. Ale tam se především do problémů vtahuje rodina. Ano, ona je zrcadlem, ale pak ve výukovém procesu můžeme dětem pomoci s nepochopením v rodině. 

Je to doba pošetilá, ale poučná. Jakmile všichni pochopíme, můžeme pomoci další generaci.

Naučme se přijímat každé dítě jako jedinečnou bytost. Vnímejme rozumem a intuicí, milí kolegové.

Školství je komunistické a nemá hloubku. Chybí podstata, která nevzejde z papírů a razítek. Bylo by skvělé, kdyby se studijní režim zajímal o člověka jako jedince. Každý takový potřebuje jiný přístup, odlišnou motivaci. Každý, kdo vyčnívá z řady, je přínosem, ne problémem. To je podstata a bohužel rozpor s institucemi a pedagogy. 

 Pak existuje naštěstí spousta vzdělávacích možností, které jsou mnohdy pro dané dítě prospěšnější. Různé druhy waldorfských, montessori, soukromých škol a komunitních skupin dokáží pracovat s každým dítětem. Současně se čím dál rychleji objevuje domškoláctví - domácí vzdělávání. Začíná být podporováno mnoha pedagogicko - psychologickými poradnami, které děti musí navštívit, pokud chtějí podstoupit tento druh vzdělávání. V těchto skupinách najdou děti pochopení a současně radost z výuky. Rodiče je mohou vzdělávat doma a průběžně zařazovat do kolektivu vyučujících se dětí pod taktovkou pedagoga, intuitivního průvodce. Jednou za pololetí jsou přezkoušeny v základní škole, kde jsou původně zapsány. Výuka probíhá podle RVP dané školy, tedy žáčci prochází stejnými osnovami, jen v jiném stylu, pro mnohé z nich přijatelnějším. Bere se zde ohled na každého s jeho "přednostmi" i "nedostatky". Najdou tu uplatnění děti s nadprůměrnou inteligencí i naopak. 

Pak je na rodičích, zda na tuto možnost přistoupí a vyhledají tu nejvhodnější. Často je to o penězích, ale jsou to investice jistě lepší, než opakovaná dovolená. Vytvářejme si priority. 

Jsem zastáncem těchto možností, protože některé děti to ve státní škole opravdu nedávají a následně nezvládají. Stejně jako ty předškolní potřebují být vzdělávány jinak. Protože některým dětem se ve státním školství stává učení demotivujícím. To je pak provází celý život. 

Spokojené děti, následně rodiny a pak společnost. To je záměr "vychovávat, vzdělávat" generaci. Buďme k sobě upřímní. 

• Rodič versus školní vzdělávání

Rodiče se stále více zajímají o finanční zajištění a nepřirozeně méně se starají o vlastní děti. Následně "opičí láskou" je chrání a za ně bojují. Pak se uchylují ke státem nastaveným předpisům (zákonům). Nevnímají intuitivně.

Učitel se pak v jejich očích stává jen někým, kdo je součástí výuky, mnohdy nepřítelem rodiny. Je často doma před dětmi hodnocen, zesměšňován a tím v nich vytváří obraz posuzování. Tady se také naráží na autoritu učitele před žákem. 

Pedagog nemá lehkou roli. Je průvodcem studia, také vychovatelem svěřenců v kolektivu, znalcem zákonů v péči o dítě, které denně je nucen řešit. Současně je psychologem dětských duší, administrativním pracovníkem a bachařem současně. Zodpovědnost je veliká, často společností nepřijímaná, odsuzovaná, nepochopená. Ano plat je v současné chvíli kompenzační, ale mnoho lidí to po zkušenostech vzdává. 

Mnohdy je takto nastaven na podporu nově vznikajících zákonů bez vnitřního uvědomění si, kdy se učitel může "špatně podívat na dítě", natož vytvořit motivační trest, proti kterému se následně zákonný zástupce zaujatě oboří. A "pro větší možnost rozhodnutí" vzniklo GDPR (dnes už částečně opomenuté, i když dodržované).

Projekt GDPR dostal děti, učitele i rodiče do kouta. Mnozí rodiče neznají podstatu. Pak se podepisují - nepodepisují náhodně a v podstatě neznale. Neboť se v této době vyjadřují k souhlasu - nesouhlasu několikrát měsíčně pod různé dokumenty předkládané školou. Nedivím se, že některé ani nečtou.

Neuvědomují si, že s jejich nepochopeným podpisem není možné vystavit výkres jejich dítěte na nástěnce, stejně jako diplom, pohár ve vitríně školy s popisem účastníka, pokud nesouhlasí se zveřejněním jména. Je to východisko nebo trest? Pro rodiče nikoliv, ale děti to mnohdy zaskočí. Fotografie ze školní akce, která nesmí být zveřejněna na sociální síti či stránce školy, protože rodiče nedali souhlas, i když dítě drží v ruce vítězný pohár, je mnohdy smutná situace. Ale to je společnost, která tuto situaci nastavila a především si neuvědomila roli dítěte. Je smutné, pokud umístění, rekord, vítězství, jehož dítě dosáhlo v jakékoliv školní činnosti, není možné zveřejnit, na úkor GDPR, který rodiče nepochopili a ani se o to nesnažili. Některé děti je nutné kolektivnímu focení stranit, což pro ně je většinou frustrující. Je to forma trestu rodičů, kterému je dítě s nepochopením nastaveno. S GDPR přichází do školství často problém.

Píši to v době, kdy to bylo aktuální. Dnes sice tento zákon platí, ale není už tak respektován. Podpisy však jsou vyžadovány.

Přesto ho v textu nechávám, abychom si uvědomili, jaké manipulace vcházejí. 

Kde je problém? Především ve vnímání sebe, rodiny, společnosti. Ministři se na postu školství střídají dost často a každý chce být viděn. Pak vytváří "novoty", kterými mnohdy školství škodí, přestože to možná myslí dobře.

Text píši ve chvíli, kdy nový ministr chce zavést výuku od deváté hodiny ranní. Myslí tady na rodiče, kteří ráno chodí do práce?

Určitě bych nechtěla žít tenkrát, ale dnes je to také složité.

Jasně, že by bylo fajn, kdyby se dítě vyspalo dorůžova. Jaroslav Dušek prezentuje situaci: "Omlouvám se, že přicházím pozdě, ale nechtělo se mi vstávat".

"Ale to nesmíš", reaguje učitel s nepochopením.

"Paní učitelko, vy jste se dorůžova nevyspala."

Mějme rádi děti a vnímejme je jako posly budoucnosti. V tomto smyslu je vychovávejme a vzdělávejme.

Opět to porovnávání

Stejnou psychologickou kompenzaci na úkor vzdělávání hrají rodiče. Jakmile nejsou nastaveni na porovnávání vlastního dítěte s premianty třídy a respektují přednosti a "nedostatky" vlastních dětí, stávají se přirozeně hybnou silou školního prospěchu dítěte a jeho vývoje. V tomto momentu také mnoho rodičů selhává. 

Nevystavujme děti porovnávání. Každé dítě je unikát a tak by se k němu mělo přistupovat. To se týká nejen rodičů a učitelů, ale i trenérů, vychovatelů… Posilujme všichni sebehodnotu dítěte. Nezdar je zkušenost, tak s ním naučme děcka pracovat. Život je plný překážek. Učme děti je zdolávat a nepodkopávejme jim nohy. Každé je jedinečné, proto nikdy porovnatelné s někým. Ten komu nejde matematika, umí kotouly. Jiné píše krásné slohy, ale neumí hodit kriketovým míčkem, krásně zazpívat písničku. Někdo pomáhá doma, u jiného je logika ve slovní úloze přirozená. Vyzdvihujme v dětech jejich přednosti a netrestejme je za (pro nás vnímané) nedostatky. 

 Nikdo nepřišel do tohoto světa, aby plnil představy průvodců jejich životem. Nebo dokonce snad nedotahoval jejich nesplněná přání ve vlastních životech. 

Každé dítě se snažím opakovaně chválit. 

Děvče, které je integrované jsem naučila radovat se z trojky z českého jazyka a snažím se jí dávat jedničku za vše možné, co se jí zrovna povede. Ostatní žáci to chápou a tvoří vždy pochvalu se mnou. Radujeme se s ní všichni.

Rodiče vše přijali a podporují také.

To by měl být cíl vzdělávání - vytvářet každému pocit úspěchu, myslím si.

Role učitele

Rolí průvodce vzděláváním (učitel, trenér, vychovatel) by měl být jen tento proces, tedy vzdělávat svěřené dítě. Musí ho ovšem také korigovat v kolektivu, aby se nastolilo bezpečí. Ovšem výchova mu nenáleží, ta je bezprostředně na rodičích. Osobnost takového průvodce je pro každé dítě ovlivňující. Měl by tak dodržovat určité přirozenosti. Předkládá-li dítěti, jak se má chovat, tak takový musí být sám. Tady selháváme a následně bojujeme, napomínáme, řešíme, ba dokonce trestáme. 

Mluvím z vlastní zkušenosti. Učitelé děti napomínají za povídání si při výuce, ale sami na poradách, kurzech, přednáškách vyrušují hovory mezi sebou.

Zakazují dětem používat mobily a sami na výše zmíněných akcích na nich surfují pod stolem.

Napomínají děti v jídelnách, že když se jí, tak se nemluví a sami při obědě klábosí.

Autorita průvodce je na místě. Nemělo by však do tohoto procesu vcházet ego a emoce. 

Dítě tráví ve školce, škole mnohdy více času, než s rodiči. Učitel, průvodce ovlivňuje život dítěte ve velké míře. Vnímá-li svoje poslání správně, může být dítěti druhou fungující rodinou. 

Mnohdy si neuvědomujeme, že začátek povinné školní docházky formuje nejen vztah jedince k učení, ale člověka jako takového ve velké míře. V této fázi se dá mnoho pokazit nebo naopak podpořit v přirozenému vývoji. Odsud bychom se jako učitelé měli odrážet. Máme v rukách mnoho! S tím je třeba ve školství pracovat.

 Učitel, který dítě provází předškolní a školní docházkou, zejména přibližně do deseti let věku, by měl být především vnímavý k jedinečnosti osobnosti. 

Ve vzdělání pedagogů nestačí jen pedagogika, psychologie (podsunovaná formou definic za mé doby studia). Budoucí učitel by měl studovat empatii. V té se následně orientovat a s ní vstupovat do oboru vzdělávání. Ten, jenž se rozhodl učit třeba tělesnou výchovu, podává před komisí výkony a plní limity. V praxi je vše jinak. Děti je třeba motivovat, abychom je vůbec k pohybu přesvědčili. Kolik nadšených tělocvikářů odchází ze studia, protože nesplnili třeba vrh koulí na centimetry. Vím to dobře, neboť syn obor studoval. Naše vysoké školy pedagogické jsou stále "komunistické". Chybí v nich mnohdy výuka pro realitu dnešní generace žáků a soucítění s rodiči.

Mnohdy "nevzdělaní" lidé mají více hloubky a pochopení, než vysokoškolsky vystudovaní. Mnoho věcí je možné dnes nastudovat formou vyhledávání a tím se mnohdy stane člověk "v obraze". Nejpřínosnější jsou ovšem zkušenosti. Není to o vzdělání s potvrzením. Chuť poznávání je víc než striktní učení se pro diplom. To je pro naši společnost neuchopitelné a netaktní. Bohužel. Avšak bohudík – uvědomění předčí blbost.

 S empatií souvisí "nahlédnutí do rodiny" žáka člověkem, který ho má provázet vzděláváním a socializací. Pochopit tak jeho kořeny a s nimi pracovat. To je ovšem problém školství, které nerespektuje a více se orientuje na plnění předpisů, papírů a výzev ministerstva a EU, kde si někdo buduje kariéru. 

Přitom jednotlivý žák je podstatou vzdělávání. Následně hraje roli zřizovatel školy, který většinou představuje politickou stranu, jejichž cestu preferuje, podřizuje se jí a následně nevnímá potřebu podstaty státního školství, kterou má pod patronací.

 Takoví učitelé, kteří více vnímají děti a nepracují podle "předpisů", jsou často odsuzováni vedením školy, nebo inspekcí. Kvůli inspekci je učiteli vnuceno na začátku hodiny sdělit cíl dané hodiny a na každém konci zhodnotit hodinu. Máme nastolenou strukturu každé hodiny a předmětu. Ale ta je nepřirozená. Hodnocení hodiny (dne) přichází relativně samo, nikoliv pod taktovkou. 

Ráno se vítáme Pozdravem Slunci, současně rozhovorem, jak si kdo předešlý den užil a na co se těší v daný den.

Ale to nejedu podle předpisu a tím následně degeneruji školství a především sama sebe, následně děti, které se do školy těší.

Současně je nutné začít se zvoněním a s ním také hodinu ukončit. Je to nesmyslný přežitek. Proč nemůžeme začít hodinu, když děti v klidu dojí svačinku, dořeší dialogy? Proč ukončovat hodinu ve chvíli, kdy máme rozdělané téma a všechny nás to baví? Proč nevyučovat v matematice češtinu (jazykový rozbor slovní úlohy…)? Proč musí být dodržen rozvrh hodin?

Je to začarovaný kruh, ze kterého se právě v dnešní době můžeme vymotat. Posunout nás mohla distanční výuka. Byla to přínosná doba, kdy učitel nevěděl, jak vyučovat správně, protože nebyl připraven z vlastního státního vzdělávání a nepracoval pod předpisy - zpočátku. Nikdo ani nebyl schopen poradit. Všichni učitelé na začátku distanční výuky tápali, ale většinou nepracovali pod nátlakem. Mohla nastoupit intuice a empatie, pokud k tomu byl kantor přístupný. Tak jsme se mohli sami učit a následně vzdělávat podle vlastního vědomí a svědomí. Ale především měl každý pedagog a má možnost svůj způsob výuky přizpůsobit situaci a více proniknout do nitra žáčků. Tak ovšem vždy nebylo. 

Některý pedagog situaci zneužil (většinou nevědomky) a vytvářel distanční výuku ve formě zadávání úkolů u kafíčka ve sborovnách, když už se mohlo do školních prostor. Já se stala v dané době (jaro 2020) youtuberkou a natáčela výuková videa. Kontakt s dětmi byl přes mobilní aplikace a fungovalo to postupem času skvěle. Vytvářela jsem v Meet dobrovolná Povídáníčka a navzájem jsme komunikovali, viděli se, radili si s úkoly. Rodiče do výuky nemuseli zasahovat a to byl cíl. Nikdo mne neomezoval, nekontroloval, měla jsem volnou ruku. A z toho jsem těžila. Dávala jsem dětem, co jsem zvládala a co mohly zvládnout ony. V tomto procesu figuroval můj syn, který mne učil s technikou. Není to krásné, když nás učí děti? Vrací nám to, co jsme jim dali. S pokorou jsem přijímala pomoc. 

Pak se výuka přesunula na Google učebny (podzim 2020). Teprve tehdy nám pomohlo ministerstvo. I tady se dalo experimentovat, aby děti udržely pozornost v celém procesu výuky. Ráda na to vzpomínám. Nakonec jsme si to užili všichni.

Vše "na kolenou", ale s láskou. Zvládli jsme to. Byla tato doba divná? Ano, ale především nás posunula. Kdo pochopil, nemusel lamentovat.

Nejvíc zvláštní na tom bylo, že dva měsíce před vzniklou situací jsem s dětmi probírala v Prvouce minulost, přítomnost, současnost. Tenkrát jsme pohlédli do minulého školství, vnímali současné a následně se nastavili na budoucí. Představovali jsme si, že v budoucnu možná nebudeme chodit do školy, ale budeme se vzdělávat online. Pak jsme si představovali, jestli nám bude scházet pospolitost. Byly rozdílné názory na toto téma. Vyzdvihovala jsem komunitu. Někteří žáci v tom měli jasno. Budu doma a nebudu muset vstávat. Neuplynuly dva měsíce a přišla realita. Poučení. Všem do jednoho se po škole stýskalo.

Následně jako neočkovaná jsem měla s návratem do školy mnoho omezení. Všechna jsem přijímala s nadhledem. Nařízením vlády jsem ale jako učitelka v prospěch dětí bojkotovala. Nošení respirátorů omezovalo kontakt s dětmi. To úsměv není podstatný? Láskyplné oči jsou vidět, ale rouška skrývá rty – výslovnost pro děti zejména pak s defektem. Ale to bylo všem jedno, hlavně že se plní nařízení. Nikdo nehleděl na důsledky. Oni nás (naší společnost) ty vnímavé děti vlastně moc nezajímají. Necvičit, nezpívat! Děj se s nimi vůle boží. To jsem nepodstoupila.

Nic není náhoda. Vše se děje cíleně ve vlastní posun. 

 A pak další zlom - ukrajinské děti.

Průměrný věk pedagoga v základním školství u nás je 48 let. Období příchodu ukrajinských žáků je tedy do prostředí školy, kde většina učitelů umí ruský jazyk. Je to vše náhoda, nebo snad plán? Vše se vším souvisí, vše je zhůry dáno. Proto přijměme každou dobu jako dar, posun, pochopení. Pokora a chuť tvořit je nedílná součást našeho života. Nelamentujme a snažme se najít to hezké. Vše je v naší moci – ve vyšší přirozené moci. 

To je o našem nastavení, přístupu, pochopení. Dejme se do klidu a tvoření. Naše myšlení tvoří skutečnost. Naše vnímání tvoří náš život a spolu s ním i život nejbližších, blízkých i vzdálených. Konejme tak, jak nejlépe umíme. Vytvářejme láskyplný život sobě i všem kolem nás. Nevnímejme negativa, která jsou nám předkládána. Nacházejme pozitiva, jež z každé situace vzejdou. Nic se neděje náhodně.

 Tak proboha, ve třetím tisíciletí změňme školství. Je to už tolik let stejné. Každý nový ministr vymyslí něco nového. Ale nikdo z nich nejde do kořenů. Komenský věděl, co dělá. Ale my jsme alibisti.

Jeden z ministrů podporoval inkluzi. Ano na toto téma jsem psala jako dvaadvacetiletá diplomovou práci, trochu nevědomá. Po letech ve škole vnímám, že to není nejlepší cesta. Ne pro všechny děti, spadající do této škatulky, je to přínosné. 

Jak může takto uvažovat paní ministryně, která asi nemá za sebou osobní zkušenosti? Jen zase s něčím novým přišla. Dělala svoji práci, inovaci, jež je podstatou nových tváří ve funkci. Kde je vnímaný, tolik chápající Komenský se svými zkušenostmi? Všichni ministři by měli mít zkušenosti, aby pochopili. Tady narážíme a z toho vznikají problémy ve školství. 

Dejte volnost učitelům, přijměte empatii, bez které nelze fungovat, prosím. Ano je mnoho učitelů, kteří dělají svoji práci jen pro peníze, vnímají tuto pozici jen jako zaměstnání. Tam je třeba kontroly. Empatický učitel se však pozná. Jeho výsledky jsou znatelné. Ukazuje to nálada ve třídě a vztah s rodiči, nikoliv však vysvědčení žáků. 

 A potom nahlédněme do učebnic a přesvědčení učitelů. Vždyť primitivní forma člověka v pravěku není pravda. Člověk se jen přizpůsoboval podmínkám. Pak pokud jednal ze svého podvědomí, nemohl být primitivní. Učme děti skutečnostem, nikoliv prastarým nepravdám. Takových studií je nám předkládáno hodně a z nich jsme pak testováni – trestáni, pokud je nepřijímáme. K tomuto tématu se ještě vrátím v další kapitole.

 Je dobré se naučit číst a psát, počítat, ale ne všechny předkládané informace potřebujeme přijmout, následně předkládané papouškovat a čekat ohodnocení. 

Dítě je chtivé učení se do chvíle, než mu začneme předkládat zbytečnosti. Nemá většinou chtíč poznat v češtině slovní druhy, větu přívlastkovou, příslovečné určení, ekvivalent ve větě, osnovu při vyprávění… Chce se projevit po svém, psát, aniž by mu někdo opravoval chyby. Vyjadřovat se vlastním přesvědčením, aniž by někdo vnucoval svůj názor, předpis. 

 V procesu učení právě děti ztrácejí své "nadpřirozené" (především přirozené) schopnosti a jsou vsunuty do reality naší společnosti, našeho vzoru, systému. Postupně ztrácí schopnost spojení s nevědomou (moudrou) částí své mysli. 

V procesu učení na základní škole chybí předmět o kořenech života. Poděkovat, poprosit, pozdravit, omluvit se umí děti zřídka. Nejsou k tomu vedeny z domova, neboť jejich rodiče byli vychováváni podobně. Mnohdy ani rodič nepozdraví a nepoprosí, když vejde do třídy pro úkoly svého nemocného dítěte.

 Snažím se děti při svém pracovním nasazení vést k úctě k sobě i k ostatním, k respektu sebe i ostatních s vrozenými vadami a přednostmi. Nikoho v kolektivu nevyzdvihuji ani neponižuji. Všichni jsou si ve třídě rovni. Ujišťuji je, že každý má navrch v něčem jiném, když si nesou další špatnou známku z matematiky. Učím je vzájemné pomoci. 

Vnímají se mnou přirozenost souznít s přírodou. Snažím se přes ně vpravit do jejich domova nutnost šetření vodou a elektrikou, třídění odpadu a hledat jiné hodnoty než telefon, počítač a televizi. Vždy je ale ujistím, že musí začít sami u sebe, ne tedy naše domluvené zásady vyžadovat od rodičů. Učíme se empatii, intuici, víře. Vnímáme společně symboliku. Jsou takovým maličkostem (velkým věcem) otevřené a svá tajemství posunu sebe i rodiny společně v hodinách sdílíme. 

Někdo se možná pozastaví nad tím, jestli na to mám právo. Moji žáci umí násobilku, vyjmenovaná slova i hledat v mapě tolik, kolik jim to jejich intelekt dovolí, ale rostou i po duchovní (přirozené) stránce.

Společnost versus rodina

Moc (pozitivní vibrace) – nemoc (negativní vibrace) je informace stavu člověka a společnosti, ve které žije a nakolik tuto skutečnost přijímá. Sociální pohoda, která je jedním ze stavů zdraví, je v současnosti znatelně narušena, neboť ve vrcholné politice jsou většinou draví a bezohlední lidé, bez vědomí. Pak ještě zde hrají roli chamtivá a neetická média vyhledávající negativa. Ve společnosti, kde není slušnost, zodpovědnost a zdravý rozum, je mnoho lidí nemocných. Jedná se o ty jedince, kteří se rozhodli být pod vlivem negativního stavu společnosti a zaměřili se na kritiku.

 Děti jsou v těchto dobách (koronavirové, ukrajinské a že takových etap ještě přijde) psychicky rozladěné a to pod taktovkou rodičů, kteří tápou – nadávají, stěžují si, lamentují. Kdyby se rodiče postavili do pochopení této doby, následovaly by je pak i děti. Každá doba má a měla svá úskalí, ze kterých však vždy vzejdou pozitiva, na nichž máme stavět a právě s dětmi je sdílet. Všechny společenské etapy mají svá opodstatnění.

 Společnost v nás mnohdy vyvolává strach. Ten však má devastující účinky všeobecně. Tato skutečnost je neomluvitelná. Ovšem záleží zas jen na jedinci, zda v sobě strach nechá probudit. 

"Dobře" funguje veřejné varování, že přijde prasečí mor, ptačí chřipka, spalničky, zákeřná epidemie, bakterie. Lidé se pak snaží dělat vše pro to, aby se danému problému vyvarovali. Přitom se většinou jedná jen o reklamu na nějakou prevenci, nebo daná informace má odvést od jiného problému – špatně nastavené politice, nově se nastavující, nezvládnutí ekonomické situace v zemi vládou, v jejímž vedení jsou často psychopaté, což je potvrzené mnoha odborníky přes psychologii. 

 Následně je tu také jeden z velkých problémů, který s dětmi souvisí. Společnost je přes zprávy, sociální sítě, filmy, i pohádky nastavuje na vnímání dokonalé postavy, výborné kamarády, vzorové rodiče… Děti si tak tvoří vzory z různých zdrojů a těm se chtějí podobat, vycházet z nich, vyžadují je. Příkladem v dávných letech byla třeba panenka Barbie. Stejné je to v mnoha filmových kreslených postavách. Vysvětlujme dětem, že jsou krásné, dokonalé takové, jaké jsou, že přirozenost je v realitě jinde.

Něco, co mi společnost vnucuje, že je správné, vzorové, nemusí vždy být v náš prospěch. Nejedná se o to, co mně nařizuje, ale o to, co předkládá a podstrkuje. Mám možnost volby přijmout teorie z ověřených výzkumů. Mnohdy se navzájem vyvrací, postupem času přetváří, to podle toho, kdo danou věc zkoumá a jaké na to jsou prostředky a kdo na dané skutečnosti vydělává. Tak pomozme dětem se v tom orientovat.

 Současná společnost nás matky, rodiče vyloženě nabádá, abychom své děti od sebe izolovali. Brzký nástup dětí do dětských skupin, školek, kroužků je moderní a mnohdy bohužel nutný, neboť jsme zaneprázdnění. Při nákupu je nám téměř všude nabízeno hlídání dětí. Jak se má takové dítě naučit respektu k odmítnutí koupi vytoužené věci? Na dovolených nám předkládají dětské koutky s chůvami, aby si rodiče užili dovolenou. Jak se děti pak mají naučit respektovat odpočinek rodičů, když se ho neúčastní? Stále je někam odkládáme, protože jsme vytížení a rádi si odpočineme. Následně své děti káráme a vzápětí rozmazlujeme. Neučíme se tak vzájemnému soužití.

Rodina se má sžívat každou možnou chvilku, konat společně i samostatně, plnit tak každý svoji roli a pomáhat si. Respektovat se a milovat se i s defekty, které příroda nadělila a uvědomovat si, že některé přišly s karmou. Učit se oceňovat to, co tato miniaturní (podstatná) skupinka Vesmíru má. Netoužit především po tom, čeho se nedostává. Materiální, sociální zabezpečení, budoucnost si máme společně vizualizovat, pak konat a společnými silami přitahovat. Vnímat a děkovat za dary. Tím dokážeme odložit zátěže, které nám rodiče a společnost předali a předávají.

 Jsme ochotni v rodině přijímat mantinely společností nastavené. Přijímáme, co je vhodné, správné a co nikoliv. To vytváří v rodinách nesoulad v různých situacích. 

V rodině může nastat situace, kdy syn oznámí, že je gay. Pochopil sám sebe. Máš pocit, že takovou situaci nelze přijmout (je společensky nemožná). Na výběr jsou dvě možnosti – přijmeš to a láska k dítěti potrvá, nebo to nepřijmeš a pokazíš vztah rodič – syn. Dítě prožívá nelehké procitnutí, které třeba dlouho potlačovalo, nebo je právě šťastné. Ty můžeš v tu chvíli misku vah vyrovnat. Pochopit, naučit se žít s tím, co většina společnosti nechce respektovat. Následně zůstat v souladu se vzniklou realitou. Nebo naopak. Jít proti a tvořit jizvy v synovi i v sobě a všech, koho se to týká. Není to problém. Ten nastává tehdy, pokud vymizí láska bezpodmínečná. Pravá láska nemá podmínky. 

Více v knize...

 Stravování dětí

Velkou podstatou zdraví je stravování. Počátek života formou kojení je skutečně dost podstatný proces, pokud k tomu příroda nastolila možnost. Tento druh výživy je velice krásný, intimní. Obě bytosti by se měly vědomě plně soustředit na tento proces. Být jen spolu a užívat si vzájemnosti. Jedná se o skutečně nádherný pocit týkající se těchto dvou lidí. Tyto okamžiky jsou nezaměnitelné a neopakovatelné.

To bohužel současné maminky často nechápou. Vyndat prsa na veřejnosti sice není problém, ale chybí pak vnitřní nastavení procesu. Mnohdy matky u kojení komunikují po telefonu, besedují s davem, sledují seriály… Je to však škoda, protože tady se současně budují nepřirozené vazby, roztěkané děti.

 Následně bychom měli dětem dopřát přírodní stravu. Tu většinou nekoupíme ve skleničkách či v prášcích. Domácí produkty jim skutečně svědčí ve všech směrech. Vždyť jim budujeme zažívání do dalších let. 

V tomto období je důležité kousání, aby měly děti vyvinuté svaly související s řečí. Ne nadarmo se vždy malým dětem dávala kůrka chleba do ruky. Bohužel jim začínáme předkládat sladkosti ve formě lízátek, bonbónů. To vše je ovlivňuje. Dejte psovi maso, už vám granule žrát nebude. Nabídněte dítěti sladkost, pak už mrkev nechce. 

Dítě si přirozeně tvoří rytmus a skladbu potravy, pokud rodiče vnímají. Zejména tehdy, když nemá předkládány sladkosti či slané pochoutky. Měli bychom být vnímaví. Odmítá-li maso, ovoce, zeleninu, ví proč. Necháme-li přirozeně na nich, co přijímají a neprokládáme sladkostmi, je to v jejich prospěch. 

 Příjemný je pobyt v cukrárně s rodinou jednou za týden, měsíc. Tam patří zmrzlina, dortík, šlehačka. Důležité je, aby nebyly předkládány jako odměna za dobré chování nebo úspěch, což by mohlo vést k nezdravému vztahu k jídlu, k životu.

Však přemíra takové stravy vede k nadměrné, nepřirozené aktivitě z hlediska chemické reakce v těle. Ta pak nastavuje děti do škatulek ADHD a do dalších "poruch" chování. Jsou to následně hyperaktivní děti. Navštěvujeme s nimi poradny a pak jim na svačinku vrazíme sušenku. 

 Děti by však neměly mít sladkosti úplně zakázané, ale měly by je dostávat, přijímat v přiměřeném množství a ve vhodném kontextu. Sladkosti mohou být součástí radostných okamžiků, jako jsou oslavy nebo zvláštní příležitosti. Nemá se jednat o denní příjem. 

Mějme rádi své děti a nepodplácejme je sladkostmi. Nepodsunujme jim je. Buďme kreativní ve výživě. Ony ví, co jim svědčí. Jen sladkosti jsou návykové a následně se nevyvíjí přirozený vztah ke stravování.

 Staňme se příkladem. Maminka, která opakovaně podstupuje diety a táta, jenž má na břiše pekáč s vepřovým masem, nemohou vytvořit vzor, který chtějí nastavit. Staňme se součástí a vytvářejme kulturu stolování, příjmu potravy jako nutnosti bytí a požitek z něj. Máme ohromnou sílu nastavit děti v tomto ohledu. Přijměme to. Nastavme se tak.

Sedejme s dětmi k snídani a předkládejme jim jídlo ve stejné formě jako sobě. Pokud drží táta krajíc chleba, nekrájejme ho dítěti na sousta. Jakmile tak konáme, nedivme se, že dítě chleba nechce. Chce jíst přece jako táta. To je kopírování autorit. Táta je vzor. Proč má jíst syn jinak, jiným způsobem? 

Děti chtějí být jako my. Tak jim ukažme vzor a následně je nastavme na tento proces. Nemusíme je následně přesvědčovat, jak se mají stravovat, co přijímat a jakou formou. 

Ale to se pak nastavme stravovat se alespoň někdy společně. Vím, že je problém v současné společnosti alespoň snídat a večeřet pohromadě. Ale dejme šanci alespoň jednomu společnému stravování ve dni. Vytvořme si z toho rituál, radost, rodinnou přirozenost. Je to mnohem víc, než když jednou za týden vyrazíme společně do restaurace. Vytvářejme si domácí pohodu. 

Vnímejme, jak předkládáme dětem jídlo a jakými jsme vzory ve stravovacích návycích.

Buďme součástí přírody

Žijme v harmonii se sebou a s okolím, přírodou. Věřme svému instinktu. Nalezněme své místo v životě a souzněme s vnějším světem, zejména pak s přírodou.

Duchovní nastavení, přirozené cykly a astrologické souvislosti jsou odjakživa prvotní. V minulém století jsme byli odkloněni této realitě. Spousta lidí to z vlastní vůle přijala. Někdo z nás byl v této době vychováván a vzděláván. Bylo u nás blokováno vnímat vliv přírody na nás samotné. Naučili jsme se zneužívat ekosystémy a nevnímat přirozenosti.

Současnost a další roky nás mají nastavit zpět k Přírodě, energii Země a Vesmíru. Tyto přirozenosti jsou součástí nás a my součástí jich. Patříme jeden druhému. Přirozeně spolupracujeme. 

 Pokud by rodiče vnímali své děti, pochopili by souvislosti. Ony podstatu znají, ale my - takříkajíc dospělí - jim nerozumíme. Nesnažíme se chápat jejich názory. Neposloucháme je. Jak jsme byli "socializováni", odpoutali jsme se od intuice. Tu ještě děti v raném věku mají. Mnohdy jsou nám schopné vysvětlit, co se děje. Ale to bychom se jich museli zeptat a především jim naslouchat. Jsou schopny nám vysvětlit, proč někdo v rodině stůně, umírá, odchází dobrovolně z tohoto světa. Takovou schopností disponují.

Myšlenky a činy jsou tvůrčí. Tvořme souznění s přírodou a respektujme se navzájem. Příroda jedná přirozeně, kdežto člověk vůči sobě a ní nepřirozeně. To je nutné měnit a tím si zachovat první čakru zdravou. Nastavme harmonii přírody s civilizací, jež vychází z jednotlivce. Vraťme se zpět k přírodě a k přirozenostem. To posílí nás i celý svět. 

 V situacích nás ovlivňují názory "vědců", kteří sepisují smlouvy s farmaceutickým průmyslem ve vlastní prospěch. Naši představitelé mají více negativ než pozitiv, stejně jako média, která jsou podplacená, vyhledávající většinou negativa. "Odborníci" mlží, aby lidi zestátnili a tím se stali více pokornými a "uvědomělými" – ne oni, ale my. Většina jejich tvrzení neodpovídá přirozenostem. Konají proti přírodním a přirozeným zákonům. To však naše děti nechtějí přijmout. Zaplať jim to pánbůh (přestože v Pána Boha nevěřím).

 Generace narozená po roce 1995 se zrodila pro víru, pravdu, spravedlnost. Mění společenské řády, hierarchická uspořádání, zákony. Uvědomuje si příslušnost každého jedince ke globálnímu světu a manipuluje s myšlenkou kolektivní zodpovědnosti. Nastává epocha vědomého uspořádání života, společnosti na podkladě lidskosti a oduševnělosti. Ale tuto skutečnost je třeba vnímat, aby se vše zharmonizovalo. Ti, kteří půjdou proti pochopením doby, budou nastaveni čelit problémům vycházejících z nich samých.

V současnosti se rodí děti, které mají často problém s řečí. Rodiče stále častěji vyhledávají logopedické poradny. Ale rodí se generace, která nechce, abychom jim rozuměli. Ony totiž nerozumí nám, našemu chápání světa, postojům k přirozenostem, které zaujímáme. Nechtějí s námi splynout v našem tvoření. Nesouhlasí s námi. Naslouchejme těmto dětem a pochopme, co nám sdělují.

Jsou to současně děti "zaškatulkované" do skupiny ADHD a dalších "poruch". Pozor, to nejsou "hloupé" děti, jak je školství a společnost vnímá, naopak se jedná o děti s ohromným vnímáním nás všech, celé společnosti. Nesouhlasí.

 Ve třetí třídě v prvouce je jedna z kapitol nazvaná Člověk, pán tvorstva. Tohle máme učit děti? Vždyť jsme součástí přírody, ne jejími pány. Stejně tak skupina živočichů v kapitole prvouky nazvaná "Škůdci" je o nepochopení. Wikipedie uvádí, že škůdci jsou živočichové, kteří jakýmkoliv způsobem vadí člověku v jeho činnosti. Jak může člověku vadit živočich, který se narodil se svými přirozenými pudy do přírody? Vadit nám mohou egoističtí lidé. Živočichové jednají přirozeně tak, aby přežili. 

Neučme děti, že je normální zabít slimáka, protože nám ničí zahrádku. Ten slimák jen podřizuje svoji potřebu ve vlastní přežití. Je to jeho přirozený pud. On nejedná pod vlivem ega. Není tu proto, aby ničil. Vždyť záhon nemusí být slimáky ohrožen. Nasej si k salátu bylinky, které mu nevoní. Včela nás nepíchne, když jí k tomu nedáme podnět. 

Nechci-li být paralyzován zvířetem, pak se k nim chovám jako k rovnocenným tvorům, kteří žijí v přírodě se svým úkolem společně s námi. Jak může vnímat příroda náš respekt, když ovlivňujeme toky řek ve svůj prospěch, krájíme hory, kácíme lesy, používáme chemické postřiky…? Proč vedou silnice přes lesy? Vtipně a výstižně vyzní úvaha: Srnka jde přes silnici. – Silnice vede přes les.

 Příroda k nám promlouvá v podobě katastrof, zvířat, která přenáší nemoci, zmutované flóry. Superplevele - v současnosti tak aktuální téma, nejsou nic jiného, než reakce na chemické postřiky polí, zahrad. Rostliny se přeprogramují, aby přežily. Vytváří tak nové, odolnější odrůdy. 

Katastrofami nám příroda ukazuje svoji sílu, poučuje nás. Něco přeháníte! Je jen na nás, zda tuto skutečnost vnímáme a přijímáme, nebo jestli si jen stěžujeme a vlastní vliv neměníme.

 První odpočinková poloha ve cvičení Pěti Tibeťanů je strom. Vžíváme se do jeho role a tak se stáváme součástí přírody nádechem a výdechem. Pak nám musí následně dojít, že pokud bychom vykáceli stromy, ublížili bychom nejen jim, ale především sobě. Jimi produkující kyslík dává život. Zeleň ovlivňuje kvalitu našeho nádechu. Člověk v procesu dýchání je součástí přírody. Svým přístupem ke stromům rozhodujeme o stavu ekosystému, tak i o sobě. Nechme to děti pochopit, ať se další generace nemýlí tak, jako ty předchozí.

 Uměle hnojíme, vyrábíme pesticidy a používáme je ve "svůj prospěch". Vyčítáme následně přírodě, že produkuje přemíru alergenů, živočichů přenášející nemoci, jež nám pomyslně škodí.

S narušováním přírody souvisí naše medikamentózní léčba. Vůbec neřešíme, že naše zaléčená těla produkují do přírody chemikálie z vylučovaného sekretu. Téměř každá dívka (žena) se pro vlastní pohodlí rozhodne přijímat antikoncepci. Mnoho lidí užívá preventivní léčebné prostředky produkované farmaceutickým průmyslem. V současnosti je mnoho lidí na antidepresivech. Ničíme přirozenost v sobě, následně v přírodě. Přitom léčení je v nás samých. To je přirozená součást života. Je třeba vnímat intuici, která dokáže daleko víc. Příroda je k nám štědrá. Zajímejme se o ni a střídmě využívejme její dary, její zdravotní aparát. Můžeme jimi pak nahrazovat chemická léčiva. Nebudeme muset řešit vedlejší účinky léčby. Nepotřebujeme na ně ani lékařský předpis a předejdeme riziku nákazy v přeplněné čekárně lékaře. Nemusíme na léčbu zneužít vlastní finanční prostředky.

Je dobré si uvědomit, že největší lékárna je příroda. Každá rostlinka obsahuje mimořádné účinné látky, které udržují stabilitu jejího imunitního systému a zdravou přeměnu látkovou. Všechny rostliny vyvíjejí vlastní ochranné látky proti volným radikálům, bakteriím a virům napadajícím rostlinné buňky, proti vlastnímu ohrožení zvířaty. Produkují flavonoidy, které mají speciální úkol chránit před vnitřním znečištěním proteiny, enzymy nebo vitamíny v kořenech, stvolech, listech a květech. Proto je v nich nekonečné množství účinných látek, které nikdy nepůsobí zcela osamoceně (jako většina chemických léků), nýbrž prakticky vždy v interaktivním vzájemném propojení. Tato symbióza slouží k jedinému účelu – chránit jádro. Obsažené geny a chromozomy se přenáší do jejích různých generací. Semeno se pak vyvíjí a přežívá další vlivy prostředí. Přizpůsobuje se, tak jako se naše těla přizpůsobují stavu prostředí. 

Více v knize...

3. část

Denní naučení

Denní naučení vycházející z publikace, kterou právě držíš ve svých rukách, se má stát doplňkem knihy Pět Tibeťanů po Česku a Život s Pěti Tibeťany. Tento proces je možné také přijmout jako návod k vlastnímu postupu i tehdy, pokud se člověk rozvíjí jinak, než zmiňovanou sestavou.

Je vedeno z pozice čaker. Každá podkapitola je o pochopení účinku našeho nesynchronního jednání, následné blokaci v čakře, důvodu onemocnění v případě nepochopení denního naučení. 

Ve shrnutí každé kapitoly naleznete návod, jehož přijmutím se můžete vyvarovat defektu tělesné, psychické, emoční i duchovní schránky, či se vlastním uvědoměním léčit – probouzet samouzdravovací proces. Protože správně vibrující čakra ovlivňuje danou žlázu regulující hormon, následně pak orgány v oblasti a část těla, která s ní souvisí. Pak reguluje i čakry ostatní, současně každou buňku našeho těla. 

Ke každé čakře se váže barva, kterou můžeme podpořit její správný chod a to tak, že budeme nosit takové oblečení, papírek dané barvy nosit v kapse, sedět na takovém polštářku…

Cílem této části knihy je naučit se vnímat skutečnost tak, aby tato energetická centra vibrovala ve prospěch našeho zdraví a zdraví společnosti – poznat tajemství života v harmonii se sebou, se společností, Přírodou a Vesmírem.

 Denní naučení za každou kapitolou je shrnutím poznání mne samé. Můžete ho použít, nebo si vytvořit své vlastní po pochopení kapitoly. Nejlépe budou přepisy (jež si budete tvořit, nebo zkopírujete) vypadat, když je barevně orámujete a proložíte popřípadě vlastními obrázky. Třeba je postupem času můžete doplňovat o vlastní naučení. Pak jej lze vystavit na viditelné místo, aby s vámi mohlo denně komunikovat. 

Počáteční kapitoly nás mohou nastavit na pochopení. Ostatní provází jednotlivými čakrami, s nimiž souvisí naše emoce, následně případné nemoci. Kapitoly nejsou vedeny posloupně – od 1. čakry k 7. Vkládala jsem je v pořadí, které odpovídá zatížení našim stylem života v této době, společnosti, ve světě. 

Podstatou v pochopení je již zmiňovaná etikoterapie. V psychosomatickém oboru se lékař neptá, co člověka bolí, ale jaké (třeba i zapomenuté, především potlačené) myšlenky a s nimi související emoce skrývá. Vždy se vyplatí zamyslet se nad celým psychosomatickým kontextem, pokud se jedná o nemoc chronickou, nereagující na klasickou léčbu, tedy opakovanou. 

Co neodhalí nejmodernější technika, skvěle popisují stará lidová přísloví. Vychází z emocí, které se soustředí vždy do určitého místa: Bolest hlavy (mám toho všeho plnou hlavu), závratě (hlava se mi z toho zatočila), pálení žáhy (leze mně to krkem), problémy se štítnou žlázou (strachy se mě svírá hrdlo), bolest zad (naložil jsem si víc, než unesu), bolest nohou (nemůžu se pohnout z místa), problém s močovým měchýřem (strachy se počůral), bolest břicha (strachy se sevřel žaludek)… 

Důvod postižení popisuje spojitost orgánů s emocí. Játra vyjadřují náš názor, pohled na svět. Jsou proto propojeny se zrakem. Žlučník kopíruje vlastní spokojenost se životem. Srdce představuje cit člověka, osobnost. To se následně propojuje s žílami, cévami a krevním řečištěm. Tenké střevo z hlediska etikoterapie je vyhodnocovatelem věcí a situací, které v sobě střádáme. Slezina má funkci zrcadla naší povahy. Slinivka pak je vyjádřením lásky přijímané a dávané. V žaludku se shromažďuje schopnost pojmout informaci, neboli co jsme (v případě bolesti spíše nejsme) schopni strávit. Plíce symbolizují rovnováhu mezi braním a dáváním. Ledviny plní emočně přístup k mezilidským vztahům a močový měchýř ohrožuje strach. O těchto souvislostech se rozepisuji v jednotlivých denních naučeních.

 Pokud něco zabolí, máme tendenci hledat pomoc. Tu ovšem většinou máme nacházet sami v sobě. Na tuto skutečnost mě kromě jiného přivedla reportáž pana Jana Hnízdila, jednoho z průkopníků psychosomatické medicíny u nás. Tento druh alternativní medicíny člověka neléčí, ale uzdravuje. Zaměřuje se na komplexní vnímání člověka a jeho psychický stav. Nestaví na statistice nemoci, ale na původu vzniku. Neléčí pacienta léky (pokud to není nezbytně nutné), které mají ulevit od bolesti (zároveň naruší harmonii v těle), ale nastavuje na změnu myšlení. 

Takový odborník ví, že dlouhodobé psychické problémy řeší tělo po svém, tedy tak, že vyvolá bolest, nemoc, nebo přijde úraz. Je to přirozenost, nakopnutí a pro pacienta nutné uvědomění si. Následně je důležité nacházet řešení ve vlastní hlavě. Jakmile tento proces člověk nezvládá sám, může hledat pomoc třeba právě u odborníka v psychosomatické praxi. Dotyčný pacient si má být v plné míře vědom, jestli se chce uzdravit. Mnohdy touha zbavit se nemoci, nevychází od srdce. Takových marných pacientů je mnoho. Jsou nastaveni si dojít pro pomoc do ordinace a svěřit vlastní problém někomu. Následně se léčí s představou: "On (lékař), ona (pilulka) mě uzdraví." Tady ale má zaznít věta: "Já se chci zbavit problému a udělám pro to, co je třeba." Lék se může stát podporou v uzdravení, ale vnímání a vlastní nastavení je prioritní. Pak lékař a lék plní účinky. 

 Když takový odborník (samozřejmě i laik), který skutečnost vnímá, porovnává chod nemoci a života, zjistí souvislosti, následně najde cestu nápravy. Nemoc a způsob života do sebe neodmyslitelně zapadají. 

Vždy přirozeně chodil lékař k nemocné babičce. Dal si s ní kafe a povídali si. Zjistil, že nedávno umřela koza a že syn zase nemá práci. Tak se mohl stát psychologem a s babičkou problém probrat. Našel mnohdy pochopení a pomoc v myšlenkovém procesu pacientky. Pak teprve nastavil léčbu. Poznal, že nemá cenu léčit bolavý žlučník. Ten je totiž párovým orgánem jater, která vyjadřují náhled na svět, a sám žlučník kopíruje spokojenost se životem. Pak kromě léčby doporučil častější kontakt se sousedkou, které se může svěřit, vypovídat se a následně třeba najít pochopení, rozřešení, pomoc. 

Dnes se bohužel naše nemoci mnohdy léčí on-line. Vyšetření a pochopení lékaře je tím potlačeno. Recept přes SMS se stal naprosto normálním i pro starší generaci. Tam jsme se dostali díky Coronaviru. V té době už nás obvodní lékař nepotřeboval vidět, osobně vyšetřit. Nechtěl. Dokázal odhadnout diagnózu na dálku. 

 Nemoc kopíruje naše myšlení. Z větší části (z cca 75%) jsou naše emoce právě spouštěči. V knize Nemoc jako symbol Ruedigera Dahlkeho jsou přehledně popsány souvislosti. Tělo si přirozeně tvoří samouzdravovací mechanismy. Pakliže jsou spuštěny, jsme schopni se léčit, uzdravit.

Zjednodušený přehled emocí v jednotlivých orgánech je více rozebírán v jednotlivých naučeních této knihy. Tudy vede cesta k zamyšlení a tvoření si samoléčebné schopnosti jedince. Příčina každé nemoci vzniká v mozku. S tím je nutné pracovat a tvořit si vlastní zdraví. Je třeba odstranit chybné myšlenky a postoje, které si pacient vlastní vinou nastavil. Každý se může stát vlastním psychologem. Pak následky není dobré potlačovat medikamenty. Tento proces je důležité podpořit přírodní léčbou, vhodnými stravovacími návyky a změnou chování, myšlení. 

 Vliv stravování na naše zdraví je samozřejmě velice důležité. S ním ale opět souvisí emoce. Nemusí se člověk stát veganem, vegetariánem, aby tělo nenaplňoval pomyslnými společensky nastavenými škodlivinami.

Naše trávicí ústrojí je nastaveno námi. Pokud se objeví alergie na lepek, pak můj trávicí systém navodí nutnost příjmu bezlepkové stravy, kterému se tělo viditelně brání. Máme útroby "přelepkované". To může souviset i se stravovacími návyky matky pacienta. Objeví-li se alergie na pyl, zase se jen ve svůj prospěch mám vyvarovat alergenům. Když se cítím nepříjemně po požití masa, má se ze mne stát vegetarián. To mě nastavuje moje vlastní tělo. Záleží na tom, nakolik tuto skutečnost vnímám a přijmu. Pak není vhodné si vymezovat stravu nepřirozeně, pokud to není z hlavy a zejména od srdce. Mnoho lidí se nechá ovládat statistikami, co je zdravé a co je nutné eliminovat.

Někteří se nastavují na alternativní stravovací formy - veganství, raw stravy, makrobiotické diety atd. Ne všem to musí být ku prospěchu, pokud nevnímá jedinec sám sebe. Jakmile budu s nechutí přijímat "zdravé" potraviny, nepřinesou mému tělu užitek. Je mnohdy lépe pozřít "nezdravého" buřta s dobrou náladou, s přáteli, v příjemné atmosféře, než vystresovaný, vzteklý, v napětí a za pochodu zdlábnout rádoby zdravou brokolici. V jakém rozpoložení a s jakou myšlenkou potravu přijímáme, s takovou do našeho trávicího traktu vchází. 

Stejně tak je to s tekutinami. Každý lok by měl vcházet s prosbou, jak má v těle zafungovat a následným poděkováním, což vkládáme do ranního rituálu Pěti Tibeťanů, prvního příjmu tekutiny před sestavou ritů. Příjem je energie, kterou programujeme do fyzického těla. Jakmile s tímto budeme umět manipulovat, vše pozřené bude ve vlastní prospěch.

 Zajisté nepodporuji výživu na bázi umělých přísad (uzeniny, limonády, trvanlivé džusy, odlehčené jogurty, tavené sýry…). Pakliže takovou potravinu přijmu bez výčitek a nemám ji v jídelníčku denně, tělo ji přijímá bez následků. I těmto poživatinám jsme přizpůsobeni. Naše zažívání je nastaveno "přirozenostem" této doby. Pak je důležité vnímat jejich vliv na zažívání, které reaguje. 

Vyvarujme se stravování ve stresu, za chodu, s řešením pracovního nasazení (pojem Pracovně oběd je velmi zavádějící). Sedněme si ke každému jídlu a vnímejme, jak se nám dostává energie do celého těla. Přijímejme potravu, rozmělněme ji v ústech a soustřeďme se na příjem. Je to hlad nebo nastavená nutnost oběda ve 12 hodin? Naučme se jíst, kdy opravdu potřebujeme, naše tělo jídlo skutečně vyžaduje, kdy potřebuje. Anebo nepotřebuje, to jsme však jinde.

 Éčka v potravinách jsou v současné době již přirozeností. Naše tělo se s nimi umí vypořádat. Jsme takto nastaveni (stejně jako rostliny o nichž se zmiňuji v předchozí kapitole). S potravinou se dostávají do jater. Sice poškodí pár buněčných stěn, avšak ty se, je-li organismus dobře nastavený, obnoví. Kdežto negativní myšlenka ovlivňuje v každé vteřině své existence buňky našeho těla. Bez výjimky. 

Přirozenost se týká i drog. Drogou je vše, na čem si jedinec vytvoří závislost. Čokoláda, káva, čaj, alkohol, cigarety, marihuana mi nemusí způsobit problém, pokud se na nich nestanu závislým, nebo je nepřijímám s výčitkami. Závislost je jiná stránka věci. Za drogu lze považovat vše, co tělo opakovaně vyžaduje a pokud mu není dopřáno, trpí fyzično i psychika. Závislým se člověk stane na lécích a ty nám předepisuje většinou lékař. My cítíme úlevu a tu potřebujeme stále. Lék se nám stal drogou. Závislými se stáváme přibližně po 21 dnech pravidelného užívání čehokoliv. Proto i Tibeťané se cvičí jednadvacetkrát. Je to mezník, kdy se stane psychika a tělo závislým na tom dobrém i špatném. 

 Často dáme na všudypřítomnou reklamu. Bolesti nás zbaví lék. Ten je volně prodejný a my se jednoduše (nevědomě) bolesti zbavujeme a tím narušujeme vlastní harmonii. Tento způsob léčby je pomíjivý a především ne celostní. Následně se váže na další problém vyvstávajícím z cest meridián. 

Stejné je to s vědecky doloženou skutečností (která je mnohdy v rozporu), ve které jsem přesvědčován, že mi okolnosti škodí, ubližují. Pokud tuto teorii přijmu, stávají se opravdu mým agresorem. Mléko, tučná jídla, káva, čokoláda, samota, společnost mě bude vadit, když tomu uvěřím, přijmu to za své. Nastolená teorie, zejména důvěra ve statistiku, mě může vyvést z rovnováhy.

Podobné je to s preventivními programy, bez kterých podle reklam "zaručeně" onemocníme. Pokud si vnukneme takovou myšlenku, dostaneme se opravdu tam, kam jsme se nastavili. Jsme často pod vlivem sdělovacích prostředků, které zahlcují informacemi o různých nebezpečích číhajících ze všech stran. Je to výhodný obchod strašit lidi a následně jim nabízet drahé preventivní produkty, které vyvolávají v člověku pomyslný pocit bezpečí (UV filtry v brýlích, opalovací krémy, vakcíny, vodní filtry, repelenty, postřiky…).

Šetřeme vlastní peníze a nepodporujme firmy, které díky vlivu na lidské emoce vydělávají. Jednou je zdravé to, následně je nám vyvráceno a najednou to škodí. Vymyslel se nový produkt. 

Když se člověk naučí pracovat se vzniklým problémem, tedy vnímá, co mu bolest naznačuje, dokáže si pomoci sám bez léků, nebo preventivních programů. Prevence vychází z mysli, ne z krabičky "zázračných" prostředků.

Kdyby se o nemocech tolik nemluvilo, lidé by byli zdravější. Přitom v současné době se nemoc skloňuje všude. Pokud by lidé na internetu hledali, co jim prospívá, místo toho, co jim škodí, nastavili by se do pohody. Především pak by vnímali vlastní intuici, přirozenost.

Jsme buňkou v nekonečném Vesmíru

Lidské tělo obsahuje v řádech biliónů buněk. Buňka v našem těle je naprogramována. Každá má svoji úlohu, dar, vlastní místo, důležitost. Z pohledu vlastní buňky se stává moje tělo jejím nekonečným Vesmírem. Tato "nepatrnost" jediné avšak jedinečné buňky ve struktuře našeho těla má svoji důležitost, nepostradatelnost, nenahraditelnost. Všechny spolupracují, aby se doplňovaly a tvořily tak vlastní smysl, život. Z pohledu Vesmíru jsem ve stejném smyslu já nepatrným, přesto důležitým jedincem, osobností. Jsem tedy jedinečný, nepostradatelný, nenahraditelný, mám vlastní úkol ve společnosti a jako buňka se přirozeně nastavuji na spolupráci, abych souzněl a tvořil, žil. 

 V buňce se usídlilo vědění. Tato jednotka (miniatura) to přijímá přirozeně. Nevytváří si nepřirozenost – ego. To dělají jen rakovinné buňky. Ty získají svoji moc z rozhodnutí nespolupracovat s celkem. V určitém okamžiku začnou budovat vlastní území a respektují, že tímto procesem ničí celek, následně tedy i sebe. Stejně tak konáme my, pokud ego převezme žezlo. Sobecky jednající jedinec může očekávat po určité době vlastní zkázu. 

Naše vědění, následné konání je respektováno Vesmírem, stejně jako my vnímáme potenciál vlastních buněk. Vesmír reaguje, nakolik se necháme ovládat okolnostmi, nebo důvěřujeme sami sobě, svým přirozenostem, vlastní energii, svému místu a úkolu. Stejně tak my přijímáme stav našeho těla, který reaguje na naše činy, myšlenky, emoce a následně vytváříme vlastní zdraví. My ovlivňujeme buňku, nás ovlivňuje Vesmír, pak i my komunikujeme s Vesmírem a buňka s námi.

Vesmír pulsuje přirozeně v rytmech. Frekvence vychází ze všeho - východu a západu Slunce, pohybu planet, migrace ptáků, dozrávání plodů, narození, smrti… Všechno je nastaveno rytmy respektovat, přizpůsobovat se jejich vlivu. Je dobré tento proces přijmout. Pakliže člověk s rytmy souzní, žije v harmonii. Respektujme každý úsek svého života a život jako celek. Staňme se součástí přirozenosti a nalaďme se na rytmus. 

Přijímejme dary přírody ve chvíli, kdy dozrávají, regulujme pravidelnost spánku, respektujme menstruační cyklus (návod v knize Mirandy Gray – Cyklická žena), v době ukládání se přírody k zimnímu spánku více odpočívejme a usměrňujme stravování, tvořme podle fází měsíce, sedmý den v týdnu relaxujme… Vnímejme vlastní biologické hodiny. Jezme tehdy, když máme hlad (ne chuť), vylučujme, když je potřeba (nezadržujme moč, stolici, zejména pak pot v podpaží deodoranty), odpočívejme (i když v zaměstnání si "dát dvacet" po obědě nelze, ale "uberme" natolik, co je možné – využijme v práci formu meditace), když si to tělo žádá. Dodržujme pravidelný spánek, věnujme se pravidelným rituálům (cvičme ve stejnou dobu)… 

Pokud žijeme pod vlivem rytmu, prožíváme souznění, lásku, radost, vděčnost, uznání, úspěch a tvoříme přirozenou vibraci. Rytmus tvoří emoce. Jestliže jsme nastaveni na vlnu nenávisti, neštěstí, nevděku, nepochopení, netolerance, naše vibrační pole je nevyvážené. Tato vibrace respektuje naše jednání a následně reaguje, upozorňuje ve formě bolesti. Tvoje buňky vibrují tak, jak je ctíš. Stejně tak okolnosti se synchronizují s tvojí vibrací.

 Souzníš-li s úvodem této kapitoly, pusť se do další části, ve které se věnuji jednotlivým energetickým místům a vlivu na ně. Jsou uspořádané podle důležitosti - stylu života lidí v západní civilizaci. Největší problém máme se sebepřijetím (3. čakra), následně pak s postavením ve společnosti (2. čakra), posléze s materiálním zabezpečením, rodinou a přírodou (1. čakra). V posloupnosti je pak naše pokora, vděk, láska (4. čakra), naše vyjadřování přes pátou čakru. Nakonec se věnuji čakrám vyššího vědomí.

Čakra Solar plexus

K třetí čakře se váže vztah k sobě samotnému. Čakra je v harmonii, pakliže přijímáme sebe takové, jací jsme bez výhrad.

Pokud chceš něco měnit, začni nejdřív u sebe. Změň se tak, že budeš především sám sebou. Jsi jedinečný, důležitý, individualita. Jsi dokonalá bytost, ač máš šedé oči, větší boky, jednu nohu, či křivý nos. Pokud sám sebe přijmeš, takový jaký jsi, pak budeš schopný ovlivňovat vše okolo, i tu nejvzdálenější věc. Protože činy a myšlenky neznají kilometry ani čas. Cílem je přijímat sebe, věnovat vlastní vědění a rozdávat lásku.

 Všudypřítomnou pozitivní energii jsme mnohdy ochotni měnit za negativní. To se ovšem vymyká přirozenosti naší bytosti. Vytváříme iluze. Potlačujeme následně sebe, vlastní energii – pěstujeme ego. Obalujeme a mateme vlastní funkčnost. A podle toho se vyvíjíme, rosteme, především přirozeně klesáme. Negativní energii jsme schopni tvořit pod vlivem okolností. Jsme dobrovolně připraveni se obalit vlastním egem a následně vytvořit jiný druh funkčnosti tvořící nemoc, poruchu, defekt, pokud nevnímáme správně.

Mnohdy se nastavujeme přijímat názory a ctíme vzory. Přitom jsme originální, jedineční a neopakovatelní, nenahraditelní, rozlišitelní od ostatních. To je naše vstupenka do reálného světa.

Žít tedy v jednotě se vším a uvědomovat si svoji individualitu je podstatou šťastného života. Abychom pochopili vše, co se kolem nás děje, musíme si uvědomit nejdříve sami sebe, naučit se vstoupit do sebe (sebedestrukci). Tam máme hledat sílu správně jednat a souznít s okolím. Sladíme tak vibraci se vším, co je pro nás užitečné a tak si to přitáhneme.

 Vše kolem nás má frekvenci vibrace. Chceš stejně vibrovat jako nepřítel, strach, rakovina, tsunami…? Je-li tvoje odpověď "ne", tak se s láskou a vděkem soustřeď na to, co je pro tebe dobré.

Já chci mít pole vyvážené a být zdravá. Respektuji rytmus podporující vlastní pohodu. Pouštím si příjemnou hudbu, obklopuji se oblíbenou barvou, čtu krásné knihy, přijímám jídla, jež jsou v souladu s mým tělem, souzním s cykly přírody, Vesmíru. Pokud v určité okolnosti nevidím řád, dám to přirozeně najevo, řeším. Nikoliv na úkor ublížení, ale z přirozeného uvážení.

Tady je dobré si připomenout už zmiňovanou úvahu - nemoc znamená – nemám nad sebou moc. Buď se ponižuji, nebo tvořím něco, jež představuje přemíru. Stejně jako úraz nastiňuje situaci – urazil jsem sebe, někoho.

Synchronicita 

Vážit si sám sebe je podstatou bytí. Nevážím-li si sám sebe, nemám ze sebe dobrý pocit. Pokud nemám dobrý pocit, tak ho nemohu šířit. Vnitřní mír (boj) synchronizuje s okolními událostmi, jež se stávají zrcadlem našeho vnitřního nastavení…

Špatnému pocitu předejdeme tehdy, když se naučíme dělat věci tak, jak nejlépe umíme, abychom měli ze všeho, co děláme, nejlepší pocit. Protože jsme každý jedinečný, tvoříme odlišně, díváme se na okolnosti vlastníma očima, rozumem. Nelze se tedy nastavovat na vzory, statistiky, předepsané definice.

Nastavit se do vlastní synchronicity je o štěstí a pohodě. Prožívání každého okamžiku s nejlepším svědomím vede k plnohodnotnému životu. Pokud každou strategii vedu formou bezúhonnosti, pokory, skromnosti, oddanosti, věrnosti, umírněnosti, odvahy, spravedlnosti, trpělivosti, píle, přímočarosti, manipuluji etikou vlastního charakteru, pak plním výše zmíněnou synchronicitu. To vede totiž k uvědomování identity, individuality, hodnoty, odlišnosti každého z nás a tím "zapadnutí" do společnosti ve formě vnímání sebe sama s otevřeným srdcem ke všem a všemu.

 O chybování v životě už byla zmínka. Každá událost (i ta negativní), která nás potkává má svůj smysl. Každý zdar, nezdar je lekcí, kterou se učíme. V životě se neobjevují chyby, jen lekce. Jakmile se nám lekce objevují v životě opakovaně, musíme vyhledat vlastní nedostatky, kterými je přivoláváme.

Nacházej je především v sobě. Nahlédni do vnitřního zrcadla a zmapuj sám sebe. To zvládneš pomocí tužky a papíru, nebo v meditaci. Buď sám sobě otevřený a přiznej svoje hříchy – negativní vlastnosti, smrtelné šípy, které střílíš do svých orgánů. Hledej, zda v sobě pěstuješ nepřirozenou pýchu, lenost, závist, hněv, lakomství, nenávist, zlobu. Přiznej si každý náznak, který se týká těchto skutečností, a uvědom si, že tě sžírají zaživa. Pak si také v sobě vyhledej své přednosti, tedy vlastnosti, které uzdravují a vysílají pozitivní vibrace do okolí. Vyzdvihni v sobě schopnost ctnosti, pokory, činorodosti, milosrdenství, mírumilovnosti, střídmosti a štědrosti. Čím víc k sobě budeš upřímnější, tím delší seznam sepíšeš.

Že to není soupis krásy, tě ctí, protože jsi k sobě dokázal být přímý. Často si ho čti a doplňuj. Jakmile se se všemi neřestmi a ctnostmi ztotožníš (uvědomíš si je a začneš s nimi pracovat), papír odevzdej ohni, vodě. Za nějakou dobu si vytvoř seznam nový a raduj se, jak se tvůj charakter vyrovnává. 

Jestliže nezvládáš vlastní mapování, může ti pomoci astrolog, kartář, numerolog, typologie Sedmi Tibeťanek od Gerti Samelové… Zpracovat své nedostatky je o tom přeprogramovat své myšlení, následně konání. 

 Součástí synchronicity je také vyrovnané vlastní osobní poslání. Uvědomuj si v něm svoje životní role, které na papír připiš. Uvědom si pak, jestli je máš všechny v rovnováze, protože jenom tak můžeš žít vyvážený život. Všechny role jsou tvým osobním úkolem. Tento list papíru si opakovaně pročítej, doplňuj, popřípadě škrtej, protože se postupně mění.

Mé nejdůležitější životní role jsou: manželka, matka, dcera, sestra, teta, prateta, průvodkyně vzděláváním, lektorka, tchýně. Osobní poslání mně na papíře neustále připomíná všechny důležité životní role, které se snažím vyrovnávat.

Nevyvážená budu, pokud jsem skvělá průvodkyně, lektorka, ale špatná manželka, matka, dcera, sestra, tchýně, teta.

Mojí novou rolí se může stát například babička, stejně jako mohu změnit své poslání, pak svůj seznam pozměním a opět si uvědomím, zda jsem se všemi rolemi v rovnováze.

S takovými soupisy můžeme pocítit narušení vlastní vibrace vycházející z pocitu zklamání. Postoj k této emoci se zjednoduší, uvědomíme-li si pravý význam slova. Zklamání jasně značí, že jsme byli vyvedeni z klamu, z vlastní představy, kterou jsme si mylně vytvořili. V takové rovině emoce si máme uvědomit, že klam, či omyl je ukončený a my se oprošťujeme. Zvolání: "Já jsem zklamaný", by mělo mít radostný náboj, protože tím se nastavujeme na pochopení a následné vyřešení mylného úsudku. Jenže bohužel toto zvolání provázíme většinou smutkem.

Pocit viny je odpovědnost člověka za ublížení, hřích, který mnohdy jedinec vytváří sám k sobě. Každý takový stav je devastující. Vytváří dlouhodobé poruchy chování a následné "úniky do nemocí". Z pohledu psychosomatiky to znamená: "Jsem mocný nést svoji vinu." Nasnadě je zde upozornit na pozici, kdy se člověk cítí provinilý a následně trestá okolí. Je zjištěno, že máme-li pocit, že svým chováním nějak přispíváme ke zlu, nejspíš budeme hledat, na koho svou vinu přesunout. Jakmile svůj hněv na obětního beránka veřejně vyjádříme, zmenší se váš nepříjemný pocit viny. Za každou cenu si potřebujeme udržet pocit, že jsme dobří lidé. Pocit viny je projevem sebedestrukce. Člověk se jím sám odsoudí a také potrestá. 

Energetická nerovnováha v těle nastane tehdy, pokud myslím na ostatní víc, než sám na sebe. Někdo by se mohl pozastavit nad slovem pýcha, sobeckost. Pak ale nezná souvislosti. Nemůže člověk pomáhat ostatním, pokud není sám vyrovnaný.

Pýcha v pravém slova smyslu je nebezpečná vlastnost, ale ponižování sebe sama má stejné účinky. Tyto dva protiklady je nutné v sobě vyrovnat. Je to těžké především proto, že jsme byli vychováváni v přesvědčení pomáhat a nehledět příliš na sebe. To je výchova několika generací. Pak je nutné si uvědomit zakořeněnost této myšlenky a denně ji přetvářet. Nepřirozenou pýchou se člověk vyděluje z celku. Jakmile sami sebe bez výhrad upřednostňujeme před jiným člověkem, přírodou, jsme pyšní. V tuto chvíli je to vlastnost nebezpečná. Takový člověk ubližuje okolí a neuvědomuje si, že škodí především sám sobě. Dotyčný může být třeba materiálně zajištěný, úspěšný, mocný a relativně šťastný. Ovšem prázdnotu uvnitř zakrývá (buď vědomě, nebo nevědomě). Který druh pýchy je ti vlastní?

Tato vlastnost má hodně podob. Mnoho lidí sama sebe neumí chválit. Ponižují sami sebe. Přitom chvála je velice příjemná záležitost. Nesmí ale přecházet ve vlastní lež, tedy nepravdu. Nalhávání skutečnosti nás posune na špatnou cestu. Vlastní pravdivou chválou posiluj sebevědomí a sebedůvěru. Bezmocnost, chamtivost, sebeobviňování, vztahovačnost jsou všechno vlastnosti, které je nutné vymazat ze svojí mysli, svého života.

Mnoho lidí bojuje s neustálým hodnocením někoho a něčeho ve svém okolí. Nehodnotí sebe. Vlastní nehody a problémy vytýká okolnostem, ale neuklízí si sám v sobě. Nehledá chybu ve vlastním jednání. Pak se stává nespokojeným s vlastním životem. Situace přicházející z okolí, které jsou pro člověka nepříjemné, jsou odrazem vlastního jednání. Nikoho a nic nelze v danou chvíli osočovat.

K tomu, abychom fyzicky, emocionálně rostli, potřebujeme nutnou dávku svědomí. Tato jedinečná lidská vlastnost usměrňuje vlastní růst. Spisovatelka 18. století Germaine de Staël uvedla: "Hlas svědomí je tak jemný, že je snadné ho potlačit. Je ale tak zřetelný, že je možné ho přeslechnout." Tato vrozená lidská vlastnost nám umožňuje vnímat, jestli je naše jednání v souladu nebo v rozporu s principy. Usměrňuje nás. Pěstujme vlastní svědomí pro vlastní postup, pak poznáme, co je opravdově správné nebo naopak.

Vlastní sebeuvědomění vychází z principů vedoucích nás k cílům, které si sami stanovíme. Touto cestou se vyvarujeme ponižování, pouhé existenci (živoření), pod vlivem jiných lidí, místo vlastního žití. Posilovat vlastní svědomí je dlouhodobá a celoživotní cesta učení, přijímání závazků a jednání, které nás vedou k osobní svobodě, vnitřní jistotě, moudrosti a síle.

Ten, kdo nedokáže změnit podstatu svého myšlení, nikdy nebude schopen změnit realitu, okolnosti, svět. Dosáhnout jednoty se sebou samým, lidmi okolo sebe a všechny bytosti respektovat, je tím nejvýznamnějším cílem každého z nás.

 Pro vlastní zdraví je podstatné v sobě pěstovat cnost. Wikipedia definuje cnost jako vypěstovaný a navyklý sklon k dobrému jednání. Jedná se o morální hodnotu. Souvisí s ní píle, soucítění, pokora, trpělivost, poctivost ale i odvaha. Odvaha koresponduje s vystoupením z vlastní komfortní zóny.

Polarita charakteru

Jak negativní, tak i pozitivní vlastnosti jsou naší součástí. Byly nám přiděleny ve chvíli porodu z pozice planet, genetikou a naší karmou, úkolem v tomto světě. Část jsme jich získali k plnění osudu v tomto životě. Ty přirozeně ovládají naše emoce. Snaž se sám sebe pochopit.

Cílem není emoci jakéhokoliv druhu potlačovat. Čím víc se o to člověk snaží, tím více nabývají na síle. Také stojí hodně sil dělat, že nic necítím, že je vše v pořádku. Jednou to "bouchne". Pokud si přiznám, jak se opravdu cítím, pustím to na světlo, pak následně s tím mohu pracovat. Mohu si uvědomit.

Důležité je vzniklou emoci zpracovat (vyvztekat se, vyplakat, bouchnout do stolu, rozbít hrneček) a tím ji vypustit. Bráníme tak jejímu nahromadění a následně v další podobné situaci silnější emoci. Jak negativní, tak pozitivní emoce jsou pro nás přínos. 

 Naše emoce mají protichůdné síly. A jak jsem už zmínila, člověk má žít v rovnováze. Nelze tedy potlačovat zlobu a vyzdvihovat milosrdenství. Cílem je si obě protichůdné vlastnosti regulovat ve svůj prospěch i ve prospěch okolí. Používat je vědomě, úmyslně, mít je obě v rovnováze. Jestli přeroste lakomství nad štědrostí, pak jsem svůj pozitivní vibrační potenciál znegoval. Pokud zjistím, že u mě převládá egoistická pýcha, musím v sobě pěstovat pokoru. Stejně je tomu i obráceně. Chováme se nadměrně mírumilovně? To v této společnosti těžko přežijeme. Ve chvíli vraždy, kterou jsem vnímal, nelze potlačit zlobu a vytvořit si v sobě milosrdenství. Ve vzteku na vraha se ovšem nesmím nechat utápět. Přijmutí takového faktu můžu podpořit vírou v osud dotyčných osob, karmy.

V opačném případě mohu očekávat trest. Ten přichází v podobě nemoci, úrazu, nebo negativní okolnosti, která se objeví. Pokoru v sobě mnohdy člověk nalezne, až dostane tvrdou lekci. Nechci vidět, nechci řešit - osudové situace mě donutí.

 Učme se zacházet se svými emocemi ve prospěch sebe i ostatních, vědomě tak vyrovnávat misku vah. Žádná z emocí by neměla převládat. Takto musíme přetransformovat svoje myšlení. Takovou silou disponujeme. Je to smlouva s vlastním osudem. Vždy přijde vyúčtování za naše jednání a činy. Někdy hned, třeba za deset let, nebo v příštím životě. To je karma.

 Je prokázáno, že 95% lidského vědomí ovládají emoce, nikoliv rozum a intelekt.

Začni tím, že přijmeš sebe, takový jaký jsi. Narodil ses v určitém postavení planet, váže se na tebe karma z minulých životů, před tebou osud současné životní cesty a nedílnou součástí je výchova a společnost. Pak se neohlížej tedy kolem sebe a nechtěj se s nikým srovnávat, někoho ovlivňovat. Jsi jedinečný a nenapodobitelný. Každý den, každou hodinu, minutu se naskytne příležitost měnit se k lepšímu. Pak život dostává řád. 

Staň se každým dnem lepším.

Procházím každodenním procesem sebepoznání.

Sama jsem zodpovědná za to, jak se cítím.

Obezita

Je prokázáno, že dvě třetiny populace trpí nadváhou. Ta souvisí se stravovacími návyky a množstvím pohybu jedince. V neposlední řadě tu hrají velkou roli emoce, tedy přístup k životu.

Obezita znepříjemňuje život. Člověk se přestává cítit ve svém těle dobře a tento nedostatek v sobě vyvolává negativní vibraci. Mnohdy ovšem se zbytečně vidíme obézními, takto společností nastaveními podle kritérií.

 V dobách minulých byly ctěny ženy kyprých tvarů. Do jejích tukových polštářů bylo snadné dítěti se "vtulit". Muži byli přirozeně od práce statní, svalnatí. Šlo se o ně opřít. 

Dnes je populární u žen štíhlost (vychrtlost), u mužů svalnatost, jež mnohdy nevychází z přirozenosti. Muži zápolí s tvarováním postavy v posilovnách. Ženy se trápí dietami. To ale není ten správný směr. Někdo se chce stát vychrtlým, přestože tělo tak přirozeně nastavené není. Pak se trápí a nepřetržitě šikanuje sám sebe. Tím se prohlubuje nenávist k sobě samému. Přijímejme svoje proporce a nezaměňujme je za tloušťku. 

Člověk hubený polemizuje se stavem nemocný (hubí vlastní tělo). Pak tedy štíhlý je vhodně nastavený pojem, pokud chci správně vnímat vlastní tělo. Proto i plnoštíhlý je pojem, který je třeba respektovat. Právo na plnohodnotný život bez odporu k vlastní postavě má každý. To se však musí cítit ve svém těle dobře.

 Neoddělitelné jsou faktory, které nám byly přiřčeny. Každý má své dispozice. S nimi je třeba pracovat, z nich vycházet při představě vlastní štíhlosti, svalnatosti, dokonalosti. Štíhlý znamená pevný a zdravý, někdy statnějšího rázu postavy. Svalnatý je člověk z vlastní přirozenosti (zapojování svalů při přirozené fyzické práci).

V rodině obézních lidí je většinou z důvodu mysli zase další takový. Dotyčný žije v myšlence, že má dané dispozice a s tím nelze pracovat, vzdává to, nic pro svoji postavu nedělá. Není to vždy tak. Takoví lidé jen převzali vzorce chování (stravování, emocí) svých předků. Stejně jako nemohu vnímat vzor vychrtlosti, je-li má postava stavěna jinak. Svalnatosti a štíhlosti lze dosáhnout ve fyzické úrovni avšak především v emoční. Pak si člověk musí uvědomit, co je ideální proporce vlastního těla.

Vaše "špíčky" se mnohdy stávají obranou proti něčemu, někomu, sobě (hrad má svá opevnění). Stávají se obranným štítem proti emocím, které potlačujeme. Jedná se o strach, nejistotu, potřebu ochrany, útěk před city a zavrhování sebe sama. 

Možná jste hledali víc lásky, které se vám v dětství nedostávalo. Snad vám chybí pohlazení a péče. Je prokázáno, že po několika bolestivých zraněních si obalujeme duši. Je to naše opláštění, krunýř, který si tvoříme. To je pak naše tloušťka. Uklidňuje a naplňuje nás jídlo. Stává se krátkodobým pocitem libosti. Pak je malér na světě a kila přibývají.

Tuk vykonává určitou emocionální funkci. Mám boky jako skříň nebo silné nohy? Pak je dobré hledat problém s původní rodinou, ve které jsem se narodil. Třeba jsem byl týraný, nebo mě sexuálně zneužíval rodinný příslušník v dětství. Nebo jsem brzy přišel o někoho milovaného z rodiny. Pokud se nacházíš v tomto problému, je třeba se naučit odpuštění.

Více v knize...

Role oběti

V současné době řeší mnoho lidí rakovinu. Ta vzniká na principu autoagrese. Vlastní buňky začnou sžírat svého nositele. Lidé se nastavují na sebeodmítání, sebenenávidění, sebepotlačování, sebeobviňování, sebedestrukci a také do role oběti, životního smolaře, chudáka, hlupáka... Jedná se v danou chvíli o dobrovolné nastavení se na vinu, za kterou je třeba se potrestat. Nejvyšší stupeň trestu je likvidace. To jsou principy rakoviny.

Pocit oběti je civilizační mor, který jsme mohli vysledovat v rodině jako děti, nebo se do ní nechat nastavit přáteli, společností. Jestliže chceme nadále s tímto pocitem souznít, pak se budeme trápit. Většinou si tuto roli ovšem neuvědomujeme.

 Všichni takoví se staví do role trpitele dobrovolně (vědomě či nevědomě). Vždy se jedná o člověka pasivního, který nemá energii něco měnit, nerad se odchyluje od svých zvyklostí a jen sní. Často je nastaven na odmítnutí pomoci. Utápí se ve svých trpitelských myšlenkách, nakonec si v nich dokáže i libovat.

Někdy své trpitelské emoce dokáže dotyčný vysílat do okolí a tím se nechat ujišťovat, že si tuto roli přisvojil právem. Pokud s ním okolí souhlasí, nemůže dotyčnému podat pomocnou ruku. Někdo si přitakání vyžaduje. Jestli ho nenašel v určité osobě, kritizuje ji. Nehodlá přijmout myšlenky opaku, útočí.

Do stejné role se staví ten, kdo hledá neštěstí ve svých denních selháních, nebo těch, jichž se dopustil v minulosti. Stává se obětí svých myšlenek, což si mnohdy neuvědomuje. Je nutné svá selhání přijmout. Chybovat je přirozené. Následně je důležité si uvědomit a ponaučit se, jít dál bez výčitek.

Jiný druh této role je, že ji vnímáme. Možná čekáme, až nás někdo vyvede, vyvleče. Jakmile nikdo takový není v dohledu, tak si ztěžujeme okolí a sami sobě. Tím se prohlubuje naše nespokojenost a zhoršuje se zdravotní stav.

Štěstí hledat v tom, co pro nás udělají ostatní, je neštěstí. Pěstuj si vlastní štěstí. Tvoř si ho sám v sobě. Je to jen o Tobě. Všechno má svoji akci a reakci. Proto není důvod k obviňování, že za vzniklou situaci může někdo jiný, nebo něco jiného. Za vším hledej sám sebe. Je jasné, že v nepřiznání vlastní viny především ubližuji sobě po stránce zdravotní. Vlastní emoce zasahují zase jen vlastní orgány.

 Do role oběti se nastavujeme taktéž vizualizací rádoby lepší budoucnosti. Je ale nasnadě nacházet štěstí v každém okamžiku. Pakliže se stále těším na něco, co má nastat, nejsem šťastný teď. "Až budu mít zkoušku za sebou, až budu bohatý, až narodí se dítě, pak teprve bude mít můj život řád." Až… 

Opusť tuto roli co nejrychleji! To je východisko ze začarovaného kruhu. 

Strach

Strach ve všech formách ohrožuje orgány. Jedna forma představuje strach člověka o sebe samého. Důvodem není sobectví, ale můžeme ho hledat v potřebě zachovat si vlastní zdraví, aby dotyčný mohl být nápomocný okolí. Tito lidé na sebe berou břímě, protože se snaží "zametat cestičku" více okolí, než sami sobě. V takovém případě forma strachu poškozuje právě sebe samé.

Stejný důsledek strachu se vyskytuje u lidí, kteří se nechtějí stát břemenem pro druhé, a proto se bojí, aby se jim nic nestalo. Postupně se tento jedinec stává pasivním a raději nevstupuje do reality pod pohrůžkou, že by se jim mohlo něco stát. Ohrozili by tak někoho kolem sebe.

Následná skupinka lidí, u kterých vyvstává strach sama o sebe, takto vnímá na podkladě bolesti, kterou kdysi prožili, a proto se jí chtějí vyvarovat. Přitom každá bolestivá zkušenost přichází proto, aby člověka posunula. Úkolem života je poučit se a minulostí se dál nezabývat.

Jiná forma vyvstává z přehnaného strachu o své blízké. Takový člověk podléhá pocitu viny, když se bližnímu nedaří. I v případě jejich zdaru vnímají strach, že se situace může otočit v nezdar, krach. Vytváří si katastrofické scénáře. Takový člověk podřizuje vlastní touhy a přání těmto přátelům, rodinným příslušníkům. Vytváří si vlastní řád a pravidla, aby měli všechny takové pod kontrolou. Jejich postoj obtěžuje a především ubližuje jemu samému.

 Ovládají nás strachy z budoucnosti, přitom tím nic neovlivníme. Naopak dostáváme do nerovnováhy dané energetické centrum. Strachem si situaci především vizualizujeme. O tom se rozepíše jedna z dalších kapitol.

Dovolme se mít rádi a předávejme lásku dál.

Učím se vnímat sebe s pocitem klidu a míru. Ctím sama sebe. Důvěřuj si. Nenechám se vystrašit sama sebou. Pak jsem schopna se uzdravovat a vést plnohodnotný život.

Afirmacemi na tomto principu provázím cvičení Pěti Tibeťanů.

Duševní cvičení je stejně důležité jako cvičení fyzické. Pravděpodobně (určitě) se stane ještě důležitějším, pokud není fyzická schránka v pořádku. Je dobré si uvědomit a následně přetvářet.

Neuznáním sebe samého blokujeme třetí čakru Solar plexu umístěnou kolem páteře kousek nad oblastí pupku. Žláza s vnitřní sekrecí je v této oblasti slinivka, která produkuje inzulin. Můžeme ji podpořit žlutou barvou. 

Z poruchy mohou vyvstat bolesti okolí beder a nemoci orgánů v této oblasti (játra, žlučník, slezina, žaludek, tenké střevo). V případě nesynchronního jednání se postupně připravuje člověk na nádory a záněty jater, slinivky, žaludku i žloutenku, cukrovku, žlučníkové záněty a kameny, trávicí problémy, kýlu, vřed, nadváhu i artritidu.

Barva stimulující třetí čakru je žlutá.

Můj první učební plán:

V každé situaci kontroluji své jednání. Chyby si nevyčítám a ponaučuji se z nich.

Netrápím se problémy, které nepatří do mého okruhu vlivu.

Respektuji a ctím lidi, společnost, okolnosti. Akceptuji každou situaci bez vlivu emoce.

Mám se rád takový, jaký jsem.